Já zavolám tátovi

Bylo trochu nasněženo a silnička, po které jsme šli ještě s manželem a dcerou, klouzala.  Nikterak rychle nás míjelo malé auto. Prošli jsme pod železničním viaduktem, cesta uhnula ostře doleva. A ejhle…  Autíčko sklouznuté na kraji, a jen díky malým stromům se už netopilo v řece. Mladý řidič se ještě vzpamatovával z nevydařeného manévru udržet se na silnici a manžel se hned rozhodl, že mu pomůže vozidlo vytlačit. Jenže kluk nás vzápětí zastavil a přímo odzbrojil: „Jen to nechte, já zavolám tátovi“. A to je přesně ta věta, která pak spustila velkou diskusi po zbytek naší procházky.

Co byste udělali vy, když by vám bylo těch cca 18 – 20 let a takto jste „havarovali“? Volali byste hned rodičům? My jsme jednoznačně došli k závěru, že v žádném případě.  V letech naší puberty a mládí (80. – 90. léta 20. století) bychom udělali všechno proto, aby se tenhle malér rodiče vůbec nedozvěděli.

Kam se posunula výchova dětí v jejich samostatnosti? Trochu mi to připomnělo článek Oldřicha Kvasničky O Vycházení se psy na webu Pevná vůle, kde píše o tom, že mnoho majitelů psů je psy samotnými vlastněno. Možná se vám zdá tento příměr pro porovnání s výchovou drsný, ale mnohdy mi to přijde podobné – děti si své rodiče „ochočily“. Ti pro ně udělají první poslední, a to i v případě, že jsou už dospělé a měly by již předvést schopnost se o sebe postarat.  Na druhou stranu je tu mezi námi mnoho rodičů, kteří ty svoje dospívající a dospělé dcery a syny neumí „pustit do světa“. Stále je berou za malé a chtějí o ně trpělivě pečovat. Tady je několik příkladů, které jsem posbírala jako důkazy. A bohužel to nedalo moc práce.

• Matka 20leté dcery říká o studijních úspěších své dcery: „My jsme tu matematiku neudělaly.“ (UF, to úplně šílím. Vždyť matka by měla říct: „Dcera tu matematiku neudělala.“)
• Oslava 18. narozenin probíhá na chalupě, kam autobus jede jen 2x denně. Většina hostů (spolužáků či kamarádů) cestují společně veřejnou dopravou. Ale někteří mají tak starostlivé rodiče, že je tam dovezou a druhý den si pro ně přijedou. (Stalo by se to před třiceti lety? A chtěli byste to to tenkrát, aby pro vás táta jel? Vždyť cesta tam a zpět byla už součástí toho dobrodružství se někam vypravit sami, postarat se sami o sebe. Jet s partou bez dohledu rodičů.) P.S. Znám rodiče, kteří se i zapojí do pomejdanového úklidu po dětech.
• Šestnáctiletá dcera či syn si přivedou domů své stejně staré partnery a rodiče dovolí, aby tam přespávali, hostí je, vaří jim, dívají se společně na televizi, berou je na výlety či dokonce dovolené. (Opět mě napadá otázka: Dovolili by to vaši rodiče? Kdy jste prvního kluka či holku přivedli domů a představili? A na kolik „partnerů“ si takhle budou rodiče zvykat?)
• Otec dospívajícího syna si povzdechne: „Kdybych ho nevytáhl na kolo (tenis, fotbal, … jakoukoli jinou aktivitu si dosadíte), tak by ven nešel. A přitom z toho má potom takovou radost a tolik ho to baví. (Jak to, že nejde sám od sebe a se svými vrstevníky? Proč jim stále, i když jsou již dospělí, vymýšlíme program a zábavu?)
• Matka 21leté dcery má starost, že musí obě dojet na nákup, aby jí koupila nové boty. (Tak to je pro mě již opravdu vrchol!)
• Rodiče skoro dospělé dcery/syna spílají, že nemohou pro ni/něho najít pořádnou brigádu, která by ji/ho bavila. (Jak to že tu brigádu hledají rodiče a proč je u toho slůvko „bavila“? Na brigádě se přeci má mlaďoch něco naučit, vydělat peníze, trochu poznat svět.)
• Velmi podobný příklad je, když rodiče čerstvému maturantovi hledají byt, aby nemusel být na koleji. „Přeci nebude s ostatními na jedné chodbě, kde mají společné toalety a sprchy“. (Nerozumím, proč se již dospělák nepostará o své bydlení sám a proč by nemohl zažít trochu nepohodlí? A jistě si vzpomenete, kolik legrace se na takových společných kolejích dá zažít.)
• Personalista mi na obchodní schůzce vypráví, že u 20 % čerstvých žadatelů o práci první kontakt dělají jejich rodiče. S některými dokonce přijdou na pohovor. (Tak to už ani nejsem schopná komentovat.)
• … a mohla bych pokračovat dále.

Jsou to jen střípky z mého okolí, ale mnohdy mě opravdu překvapuje, jak naše generace vychovává své děti (k nesamostatnosti).  My se v tom vezeme také, společenský tlak na adoraci dětí je šílený.  Přesto se snažíme s manželem naše dvě dcery (18 a 20 let) vést tak, aby se dokázaly o sebe postarat a nepotřebovaly nás ke každému kroku, který udělají. Samozřejmě, že je podporujeme, jsme tu pro ně, když nás potřebují, ale vždy zvažujeme, jak velký díl podpory dáme, abychom jim dali příležitost se naučit něco nového. V příštím článku se s vámi podělím o to, jak to děláme.

A jak dopadla příhoda, kterou jsem začala v úvodu? Mladík tátu volat nemusel, vytlačili jsme ho. A nezapomněl udělat pár fotek. Na jeho Instagramu to prý bude super.

Nakonec vás ještě zvu do světa pevné vůle. Nenechte si to ujít.