Většina lidí zažije v životě zlom, kdy jim začne dělat větší radost dárky dávat, než dostávat. Těšíme se na reakci obdarovaného. Náš pocit štěstí se silně odvíjí od radosti druhého. Platí tento princip v životě obecněji? Mají se lépe ti, co dávají?
Před dvaceti lety jsem pracoval se Slávkem, který měl mezi kolegy pověst toho, kdo z vás tahá zkušenosti, a když se ho zeptáte na radu, vymlouvá se a prý tohle přesně neví, nezná. Pracuje intuitivně a má špatnou paměť. Slávek měl mnoho mimopracovních aktivit a jezdil do práce nejlepším autem. Možná jste v životě potkali také svého Slávka. Mají se lépe ti, co umí využít druhé?
Sociální vědy zaměstnává již dlouho otázka, zda jsou lidé svým založením altruisté, nebo sobci? Myslím si, že obojí. Mezilidské vztahy jsou spojeny tmelem reciprocity. Dávej, ber. Existuje několik možností, jak k reciprocitě přistupovat:
Každá z uvedených vztahových strategií má své zřetelné dopady. Být váhou je energeticky velmi náročné, může nás ochudit o některé dlouhodobě perspektivní vztahy. Nemáme však pocit zneužívání, naopak nás těší spravedlnost. A to je ve vztazích důležité. Pokud princip vyváženosti dávej/ ber spojíme s jistou velkorysostí na začátku a další chování přizpůsobíme druhému, jedná se o dlouhodobě úspěšnou strategii. Většinou je aplikovatelná do racionálnějších vztahů, proto je i v pracovních vztazích nejobvyklejší. Například jeden z důležitých principů vyjednávání zní: nic zadarmo. „Když vám dám slevu, co mi za to dáte vy?“ U silněji citově propojených vztahů je těžké až nemožné mít neustále při sobě vodováhu. Příkladem mohou být fáze zamilovanosti, rodiče vůči svým „malým“ dětem, ale i závislostní vztahy, třeba s psychopatem.
Střelci umí zacílit. Intuitivně si najdou člověka, kterého by pro sebe mohli vytěžit. S ním naváží účelový vztah a další je otázkou příležitostí. Střelci se objevují ve dvou variantách. Krátkodobé, kdy potřebují být rychlí, než je oběť prohlédne či se spojí s ostatními. V obchodě uzavírají tzv. krvavé obchody. V dlouhodobé verzi vytvoří závislostní vztah, který přes emoční smyčku nedovolí druhému ze vztahu uniknout. A to i přes záblesky vědomí nevýhodnosti takového vztahu.
Dárci se objevují ve třech variantách. Zneužívání dárci, kteří pro svou dobrotu končí žebrotou. V práci neustále někomu vycházejí vstříc, až nestíhají vlastní povinosti. Své úkoly dělají na poslední chvíli, dopouštějí se většího množství chyb. Vděk žádný. V domácnosti by se tolik rozkrájeli pro své nejbližší, až z nich nic nezbude. Obětující se dárci, kteří dělají první poslední, nejlépe by všechno chtěli zvládnout sami, a pak se zlobí na své okolí, že je nedocení či jim nepomáhá. To úspěšní dárci umí držet hranice mezi svými potřebami a potřebami druhých. Mají jasněji ve svém směřování, jsou velkorysí, a pokud to není za hranou, přiloží ruku k dílu. „Rád ti s úkolem pomohu, mohl bych za tebou přijít kolem jedné hodiny. Pokud to stačí, můžeš se mnou počítat. Pokud ne, řekni někomu jinému.“
Apatici pochopili antický příběh Diogéna žijícího v sudu tak, že nejlépe se mají ti, kteří nic nechtějí od sebe, ani od druhých. Vyvarují se tím zklamání. Neangažovanost je činí málo vztahově atraktivními a proto zdánlivě stojí mimo sítě vztahů. Nevadí jim to, pokud jsou při síle. Jejich život má tendenci fungovat ve stereotypních kruzích.
Jakou strategií svého chování ve vztazích se nechat vést? Mají se lépe ti, co dávají? Ano, pokud se budou držet dvou pravidel:
Tento článek a mnohé další na téma Dávat a brát si můžete přečíst v Aperitivu zima 2019
Michal Knězů Mrvka
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.
Jsem dárce, který usiluje o udržení svých darů v hranicích.