aneb Jak prakticky trénovat všímavost, tvořivost, schopnost dávat do souvislostí, komunikaci, flexibilitu, rozhodování, work life balance…
Všechno to začalo před dvěma lety v Peru. Měla to být cesta za tajemstvími a poznáním. Byla. Ale jak už to tak bývá u dobrých poutních (životních) cest, objevíte nakonec něco, co jste vůbec objevit nechtěli. V Peru jsem se v sobě definitivně rozešel s „romantickým primitivismem“ (termín jsem si půjčil od Douglase Murraye). Označuje mezi Evropany časté romantické mytizování kultury indiánů, které se dá ve zkratce vyjádřit představou indiána jako noblesního divocha. Až v Peru mi došlo, že Inkové do příchodu Španělů neznali ani kolo, takže v době, kdy jsme v Evropě stavěli neuvěřitelné katedrály s úžasnými klenbami, k jejichž konstrukci bylo potřeba znát mnohé z aritmetiky a geometrie, Inka si o něčem takovém nemohl nechat ani zdát. Počítat totiž neuměl, kreslil bez perspektivy a písmo v podstatě neměl. A příběhy o lidských obětech, odehrávajících se zřejmě někdy ve 14. možná dokonce v 15. století, kdy byli hromadně vražděni nejkrásnější panny a nejudatnější jinoši z kmene, nadšeně a pyšně vyprávěné místními průvodci, mi ve světle genetiky přišly doslova zhovadilé. No řekněte, vymlátili byste dobrovolně z rodu to geneticky nejlepší? Ono vůbec celá incká historie je historií násilí, vražd a bojů o moc. Žádné velké mírumilovné obcování s duchy a noření se do šamanského zásvětí.
V Peru mi tedy začalo víc a víc docházet, že nekritický kulturní naivismus se v současnosti stal už skoro povinnou ideologií (a to mě děsí), že možná hledám/me daleko něco, co mám/me blízko, že jezdím/me pít lektvary z kdovíjakých lián a oblizujeme žáby a přitom neznáme ani české byliny a domácí šťávu si nejsme schopní udělat. Šeptáme nesrozumitelné mantry a z křesťanských modliteb bychom stěží vydolovali „andělíčkamůjstrážníčka“. Zuřivě vychvalujeme neevropské kultury a často si doslova vymýšlíme jejich přínos, abychom obratem pohrdali kulturou naší.
Peru mi mimo jiné připomnělo jednoduchou moudrost, že stavět domy od střech bez pevných základů je bláhové, naivně obdivovat cizí historii a neznat tu svou a nevážit si ji, je nebezpečné. A začal tu klíčit nápad vydat se na pouť po místech nabitých dějinami a pozitivní energií v naší zemi. Čekal jsem jen na vhodnou příležitost. Ta přišla letos.
Zastavení první – Broumovský klášter
Klidně se vsadím, že je dost Čechů, kteří nocovali v hinduistických klášterech někde v Indii, žili v kibucech v Izraeli, meditovali v Tibetu, ale noc v křesťanském klášteře nezažili. V Broumově můžete. Budete spát v jednoduše zařízené mnišské cele a bude vás obklopovat čistota a prostota. Najdete tady ticho a čas přemýšlet sami se sebou či rozmlouvat s někým, kdo je vám blízký a s kým tu jste. Ticho a čas dva luxusy, které nám tak chybí a po kterých mnozí z nás touží. Tady v klášteře v Broumově a v jeho okolí je můžete najít.
My jsme začali cestu do Broumova výšlapem na Křížový vrch a procházkou Adršpašským skalním městem. Jsou naproti sobě: Adršpach pohansky tajemný se spoustou lidí, Křížový vrch osamocený a odvážný, kde při cestě nikoho nepotkáte – jen sebe, jak stojíte před některým z litinových reliéfů křížové cesty.
A kdo má rád tajemství a velké příběhy může si k tomu jako inspiraci přečíst novelu Pád od Simona Mawera. Příběh přátelství dvou horolezců a jedné dívky, který začíná sebevraždou a končí velkým čtenářovým překvapením. V broumovské klášterní knihovně vás zase napadne román Jméno růže od Umberta Ecca a kdo nechce číst, může se podívat na jeho filmové zpracování s nezapomenutelnou, možná životní, rolí Seana Conneryho. Středověká detektivka o svobodě poznání a symbolech, které mají schopnost promlouvat skrze staletí k tomu, kdo je umí číst. Uměl je číst zřejmě i Přemysl Sochor, který jako civilkář – průvodce tu před dvaceti lety našel ukrytou druhou nejvzácnější a nejpřesnější kopii turínského plátna, plátna do něhož bylo údajně zabaleno tělo Kristovo po sejmutí z kříže. Můžete si ten příběh nechat vyprávět a pak hledat jeho rozuzlení, které zná jen asi málokdo. Já jsem tu svoji verzi ukryl pro všímavé a hloubavé do tohoto odstavce…
Zastavení druhé – Blanická hora – kaple svaté Maří Magdalény
Blanický příběh zná asi každé malé dítě. Blaník je silná hora, nabitá díky pověsti mužskou energií, která v ní dříme a čeká na své probuzení. Postavte se před Veřejovou skálu a hledejte místo, kudy vyjde ven. Nenajdete ho. Klíč k otevření se nachází kousek jinde. Na tzv. Malém Blaníku, hoře, která s tou první tvoří dvojici. Hoře, na jejímž vrcholu stojí polorozbořená, do lesa vrostlá kaple zasvěcená Maří Magdaléně. Malý Blaník je plný ženské energie, prý se tu kdysi odehrávaly i různé ženské kulty a rituály. Těm příběhům chcete-li, věřte-nevěřte, ale navštívit jen Velký Blaník a minout Malý je jako žít nedobrovolně sám. Pro mě oba jsou symbolem pevného a při tom na odlišných energiích založeného vztahu, který dohromady vytváří harmonický celek. Mezi nimi je louka, kde se údajně má odehrát bitva blanických rytířů. Já ji vnímal jako volný prostor k tomu si zatančit se svou ženou.
Pokud se rádi inspirujete i v literatuře, sáhněte spolu s návštěvou blanických vrcholů po trochu skandálním románu Poslední pokušení od Nikose Kazantzakise o lásce Ježíše Krista k Maří Magdaléně, nebo se podívejte na jeho filmové zpracování se skvělým Danielem Defoe v hlavní roli. A máte-li rádi písničky s obsahem, najděte si na Youtube tu od Vladimíra Merty s názvem Intuice ženy (to je to, co nám chybí).
Listovat stránkami či poslouchat muziku můžete nedaleko na zámku v Louni, kde, když se ubytujete, zažijte klid, skvělý přístup majitelů a budete-li mít štěstí jako my úplně liduprázdný krytý bazén se slanou a vyhřátou vodou.
Zastavení třetí – Santiniho kaple sv. Jana Nepomuckého
Nebyl jsem tu poprvé. Ale až při téhle návštěvě jsem si uvědomil, že to je asi místo, kde jsem byl při svých cestách po památkách Čech a Moravy snad nejčastěji. Stále mě to sem táhne. Nevím, jestli to je dáno mou láskou (bohužel neopětovanou) k matematice a symbolice čísel – ta vás tu bude provázet na každém kroku. Nebo pověsti o sv. Janu Nepomuckém, který nepodlehl světskému násilí a dodržel přísahu zachovat zpovědní tajemství. Nebo je to ta čistota a jednoduchost tvarů celého kostela vytvořená geniálním stavitelem. Tentokrát jsem ale důvod návštěvy znal. Chtěl jsem se tu dotknout především skvělé architektury, ale nejenom ji. Potřeboval jsem si najednou nutkavě připomenout jaké to je, když stavba přirozeně zapadá do okolí a přírody a tvoří s nimi jednotu.
Z kostela se můžete vypravit do kláštera – zámku a dál až k malému hřbitůvku ve tvaru lebky. Vybudovaný je také podle návrhu Santiniho. Původně postaven na podnět opata kláštera Václava Vejmluvy jako jedno z opatření proti hrozící morové epidemii. Řada opatření zabrala a epidemie se jako zázrakem Žďáru vyhnula. Jak současné, že…? Až na to, že se smrtí se tenkrát prostě počítalo, jde dělat mnohé, ale proti mnohému jsme také bezmocní. Na hřbitůvku si to přiznáte.
My jsme celé setkání se Sanitinim umocnili ještě tím, že jsme bydleli v penzionu v Kapli. Hned v sousedství zámku, v historické stavbě, kterou z totálního socialistického zplundrování už 30 let znovu budují současní majitelé. V zahradách penzionu najdete spousty tichých zákoutí, kde můžete pít víno, číst si, povídat, nebo jen tak odpočívat. Obklopovat vás budou umělecké artefakty paní spolumajitelky a klidně si dejte opravdu delikatesní domácí sušenou šunku, kterou podle italských receptur vyrábí její muž. Nebudete zklamáni.
Co číst ve Ždáru nad Sázavou? Třeba tajemný román od Miloše Urbana Santiniho jazyk. Nebo některou z knih o krajině od Václava Cílka. Já bych sáhl po knize z mých nejoblíbenějších – Genius loci od Christiana Norberta – Schulze.
Zastavení čtvrté – Pernštějn
Jet směr Morava od severu a minout hrad Pernštejn, by bylo trestuhodné. Majestátně se tyčí nad údolím a když procházíte jeho křivolakými chodbičkami, cítíte se jako v labyrintu, ale průvodce vám řekne, že všechny schody míří do jednoho centra. A v tu chvíli máte o čem přemýšlet, jestli i vaše kroky jsou tak konzistentní, že míří stále k jednomu.
Pernštejn je obetkán mnoha příběhy, má samozřejmě i svou bílou paní. V její komůrce – byla to původně marnivá komorná – najdete zrcadlo, před nímž se krášlila a nestíhala při tom pracovat a modlit se. Dejte si pozor se do něho podívat, nebo to naopak udělejte… Záleží to na vás. Kdo se podívá, prý do roka zoškliví (já jsem si to přeložil, jako že do roka pozná svoji pravou tvář). A pak je tu kámen smrti, kdo se dotkne… Na něm z čísel hlavolam, říká se, že ukazuje k pokladu. My jsme ho našli kousek dál u nádherného dřevěného mostu, nejstaršího krytého na Moravě, v obci Černvír přes řeku Svratku. Naproti němu je pozoruhodný kostel se vzácnými dřevořezbami Nanebevzetí Panny Marie.
Pod mostem se dá vykoupat, na trávě udělat piknik a třeba si přečíst kousek notoricky známé básně od Nezvala. Básníka, který psal hravostí překypující poetistické i surrealistické básně, aby nakonec zpitoměl komunistickou mocí.
Ke mně nějak záhadně v ten čas návštěvy Pernštejna doputoval rozhovor o Milanu Kunderovi, spisovateli z našich nejlepších, o tom, jak se čeští disidenti zasadili o to, že nedostal Nobelovu cenu za literaturu. Najdete ho v jednom z červencových nebo červnových vydání časopisu Téma. A všechno se mi to spojilo a slilo večer do dobrého červeného vína. Na pozadí obrazu mohutného hradu jsme se s ženou přeli o rychlokvašení a rychlozkvašení banalit reklamních sloganů, obcování s politickou mocí, k němuž mají tak blízko umělci a cestou k Brnu, rodišti spisovatele, se usmiřovali prognostickou přesností jeho poslední novely Význam bezvýznamnosti.
Zastavení páté – Rosa coeli
Městečko Dolní Kounice je pro mě záhadou. Jak jsem o něm nemohl nevědět? Jak to, že jsem nikdy nebyl v kamenných zdech kostela ženského premonstrátského kláštera a u uprostřed ve středu kříže, do něhož je postaven, v závrati nezvedal hlavu vzhůru do modrého nebe?
V Dolní Kounici uprostřed kláštera Rosa coelli mi došla slova a pak ještě jednou na židovském hřbitově, který zde také je, a pak do třetice v židovské synagoze, v níž průvodkyně vyprávěla příběh o jediné přeživší židovské ženě z 600 židovských obyvatel, která se v létě 1945 vrátila do svého rodného domu, aby v něm už našla ženu cizí, která ji nepustila dovnitř, podobně jako nikdo z obyvatel Kounice.
Zvláštní tíha na mě padala v Kounici, městě s dvěma kopci. Na jednom poutní kostelík sv. Antonína, na druhém, s názvem Šibeniční hora, pomyslná vidina poprav, které tu probíhaly. A nepomohl jí odlehčit ani příběh s nedobrým koncem spojený s klášterem o přestupu z jedné víry na druhou, způsobený jak jinak než láskou správce kláštera k jedné z jeptišek.
Vyslechnete ta vyprávění a máte pak chuť si třeba znovu poslechnout desku Divné století od Jarka Nohavici – možná se pak dá chvilku i jinak vnímat jeho nepřiznaně-přiznané obcování s děvkou STB, jak kdesi říkal. Nebo si přečíst knihu od Siegifrieda Lenze Přeběhlík. Nebo se podívat na film Dej mi své jméno. Všechno jsou to díla o láskách poznamenaných a sužovaných během dějin společenskými předsudky či „jen“ vlastním tápáním a nejistotou.
Zastavení šesté – Křtiny
Do Křtin jsem se vyloženě těšil. Několikrát jsem na místním zámku manažersky školil vedení Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity. Proděkan profesor Ivo Pavlík mě tu protáhl místním krasovým krajem a zasvěceně vyprávěl o všech propadlinách a jeskyních. Nikdy mi ale nezbyl čas na další Santiniho klenot kostel Jména Panny Marie.
V Křtinách, večer, když jsme dorazili, bylo krásné teplo, ambit kostela byl otevřený, toulali jsme se jím, nad hlavou nám létala hejna holubů a stihli jsme si vyšlápnout i k místní nové škole, která je hezky včleněná do kopce hned naproti zámku (snad pozůstatek Santiniho smyslu pro kompozici stavby a krajiny), abychom za ní objevili školu starou, už opuštěnou. Nové zakrylo staré, ale ještě ho úplně nezbořilo. V Křtinách je tenhle fenomén na každém kroku přítomný. Zámek, který už není zámkem ale hotelem, zmiňovaný kostel, který ale zůstal nedokončen. Oba se k sobě tisknou a jedno přechází v druhé, že vlastně chvílemi nevíte, co je světské a co božské.
V Křtinách je i příjemná cukrárna. A opět i v ní promíchání časů a kultur. Objednáte si moderní odlehčený věneček a zatímco čekáte, až vám udělají kávu, překvapíte se v druhé místnosti až po okraj naplněné novodobými, ale nyní už historickými kočárky a dětskými hračkami. Vzpomínali jsme, kdo v jakém jezdil, kdo jaký našel v dětství na půdě a já mezi nimi objevil v rohu zastrčenou kovovou dětskou postýlku, v níž jsem jako děcko spal.
Ráno jsme šli na mši do barokně nádherného kostela, abychom se posíleni křesťanským rituálem vypravili k zastavení poslednímu, spojenému snad s nejděsivějším pohanským obřadem, který byl kdy v našich krajích vykonán – k Býčí skále.
Křtiny jsou opravdu zvláštní místo, asi není moc vesnic či měst, které se přímo jmenují po jedné z důležitých životních událostí. A zde je to dokonce ta, jíž začíná uvedení do života – křest. Tady to prostě nejde se nezabývat plynutím času, i když Hledání ztraceného času od Marcela Prousta tu asi nikdo číst nebude. Není to ani třeba, můžete s vědomím, že kousek pod vámi začínají kilometry a kilometry podzemních štol a jeskyní, sáhnout po hezké české pohádce o pekle a napraveném hříšníkovi, nebo listovat nějakou zajímavou knížkou o původu a významu křestních jmen, je jich na trhu hned několik. A ti nejvíc zvědaví a ti, kteří mají štěstí, že jejich rodiče ještě žijí, tady, ale vlastně kdekoliv a kdykoliv, jim mohou zavolat, nebo je navštívit a zeptat se jich, proč se vlastně jmenují, jak se jmenují. Jak to vzniklo, že jste dostali svoje jméno? Věřte někdy jsou to hodně zajímavé příběhy.
Zastavení sedmé – Býčí skála
Býčí skála je pár minut od Křtin. Dovnitř se nedostanete, otevírána bývá jen příležitostně. Nejblíž to bude, myslím v září, kdy v ní odehraje koncert David Koller. Mám ho rád, ale asi bych sem poslouchat nešel. Je to opravdu zvláštní místo. Hodně zastíněné, studené a tísnivé. Moc jsme se nezdrželi, nebylo nám tu příjemně. O tom, co se tu stalo, se dočtete na internetu. Tak jen stručně, že jde možná o velmi zvláštní masový rituální obřad, nebo o děsivou hromadnou vraždu.
Ať to nebo druhé, obojí může vést k přemýšlení. Třeba o tom, co je to zlo a jak se rádo zaštiťuje nějakou povídačkou o tom, že v zájmu něčeho vyššího, neřku-li i lidského, jsme schopni dělat a hlavně mlčky tolerovat neuvěřitelná zvěrstva, a to i dnes. Nebo znova o tom, jak celá tahle naše dovolená vznikla. Že vlastně vzešla ze setkání s pohanskými obřady peruánských indiánů, z touhy oživit v sobě uvědomění si důležitosti domova, z potřeby zdůraznění hrdosti na českou i evropskou historii a kulturu.
A kdo by chtěl ještě víc pochopit, co tím vším myslím, může si koupit a přečíst knihu od již jednou zmíněného Douglase Murraye Podivná smrt Evropy, která de facto a reálně mě celou cestu provázela a obsah jejích stránek utvrzoval, že to byla dobrá cesta, důležitá a potřebná. A pokud to někdo také zkusí – pak i následná.
Šťastnou cestu…
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.
Jsem školitel a konzultant, baví mě neotřele pojmenovávat běžné jevy života, a tak jim dávat nové významy a tvary.
