Samostatnost. Slovo, které má plno významů a v různých životních fázích může znamenat zcela něco jiného. Ve třech letech máme radost, když se naše dítě samo oblékne, ve druhé třídě nás těší, když si dítě samo napíše úkol či splní nějakou drobnou povinnost, v 15letech je skvělé, když si puberťák umí sám připravit večeři, úžasné je, když se novopečený dospělák umí rozhodnout, na jakou školu bude pokračovat nebo do jaké práce se vrhne…, když se mezi 25–30 rokem svého života dospělé děti osamostatní finančně a najdou si své bydlení. A ideál je, když je kolem osmdesátky člověk stále fit duševně a fyzicky a může se o sebe zcela sám postarat.
To je však můj pohled na samostatnost, takto si ji představuji já. Ve svém článku „Já zavolám tátovi“ jsem slíbila, že napíšu pokračování o tom, jak vést děti k samostatnosti. Myslela jsem si, že si sednu a několik tipů vysypu raz dva, ale pak jsem si uvědomila, že si to potřebuji ověřit i u dcer (nyní 18 a 20 let), zda to vnímají podobně. Postupně jsem sbírala vzpomínky, které se nám všem doma vybavovaly. A tady je několik námětů, které jsme s manželem uplatnili při výchově našich dvou dcer.
Dostatek bezpečí
Pro lepší vzpomínání jsme si pustili stará domácí videa, když byly holky malé. Záběry z naší původní ložnice, kde jsme měli nakonec jednu velkou postel, mě utvrdily v tom, že jsme děti zbytečně od nás netrhali, nepřemisťovali do jejich pokojíčku. Dcery jsou od sebe necelé dva roky a ve společném pokojíčku začaly spát, když byly té mladší asi dva roky. Pak si v první třídě starší řekla, že chce už mít svůj pokojíček. Přesto ještě dlouho poté se nám během noci objevovaly v naší posteli.
Tímto chci zdůraznit, že jsme nepovažovali za výchovu k samostatnosti to, že v půl roce dáme miminko spát do jeho pokojíčku. Naopak jsme se co nejdéle snažili vytvořit bezpečné prostředí a možnost návratu do té velké postele, dokud to samy potřebovaly.
Zapojení do domácích prací
Toto řeší jistě všichni rodiče, jak a kdy dětem nastavit nějaké povinnosti. Začíná to úklidem hraček a nádobí, vysáváním, tříděním prádla, vytíráním podlah… Velmi brzy jsem vedla dcery k tomu, aby si samy převlékaly postel a moje vzpomínka míří ke 4. třídě mladší dcery, kdy si pozvala spolužačky na oslavu narozenin a přespávaly u nás. Připravila jsem zázemí a nechala, aby si všechny povlékly a k mému překvapení v té době (v 10 letech) to uměla jen moje dcera.
Podobně samostatné byly velmi brzo s oblékáním. Začalo to tím, že mi pomáhaly prádlo třídit a společně jsme ho rovnaly do skříní, byly u toho, když si oblečení chystaly na další den (už ve školce). Nikdy jsem nezažila scény, že by něco nechtěly nosit. Od druhého stupně jejich základní školy jsem již naprosto ztratila přehled, které oblečení patří Vendulce a které Viktorce a trvá to dosud.
Mladší z dcer si při vzpomínání pochvalovala, že jsem jim nezasahovala do úklidu pokojíčku. Brala jsem to jako jejich království a ať si ho udělají takové, jaké ho chtějí mít. To, že tam byly mnohdy velké hromady hraček, oblečení či později různých knih a sešitů po zemi jsem opravdu nechala na nich a musela se udržet především já. Ale vydržte to!!!! Jak je vidět, vyplatí se to, i když právě tato mladší s úklidem začala až tak před rokem.
Vyplňování formulářů
Specialitou od první třídy je vyplňování mnoha různých souhlasů, že děti někam jdou, jedou apod. Jakmile se dcery naučily psát, vždy jsem jim tyto formuláře nechala vyplnit a já jsem je jen podepsala. Bylo to třeba jenom vyplnění jejich jména a data narození či adresy. Ale díky tomu se to naučily a do budoucna se nebály vyplňovat složitější přihlášky či jiné žádosti.
Finanční gramotnost
Dcery od malička dostávaly různé malé finanční obnosy od prarodičů a dávaly si je do kasiček. Když začaly chodit do školy, přidali jsme k tomu pravidelné týdenní kapesné, které obdržely vždy v neděli večer. Z počátku to bylo 10 Kč, později se částka navyšovala spolu s věkem a přídělem domácích prací. Rozhodující změna přišla, když bylo starší dceři 12 let. Se školou stále jezdili na různé výlety a exkurze a vždy si řekla o nějaké peníze navíc. A to mě už dopálilo, protože to bylo naprosto nekontrolovatelné. Založili jsme ji účet, vložili na něj peníze, které měla nasbírané v kasičce a každý měsíc jsme ji tam poslali jako kapesné 400 Kč. Dostala platební kartu a jasný soupis, co všechno si musí z toho platit sama (byl to dárek pod stromeček). Psal se rok 2012 a tady se můžete inspirovat, co v soupisu bylo. Kapesné jsme opět na střední škole navýšili a na vysoké škole je zase jiné. Přizpůsobujeme částku i podmínky. A funguje to velmi dobře.
Nemusíš mi volat
Mobilní telefon dostala starší dcera, když ve 3. třídě začala sama jezdit autobusem do 10 km vzdáleného Liberce na karate. Ale měla ho u sebe jen na tyto cesty a volat měla pouze, kdyby se něco dělo. A tak jsme to nastavili od začátku u obou. Nemusely volat ani psát, že někam dojely či došly, pokud to byly obvyklé pravidelné cesty. Toto bylo především na nás – na rodičích – to ustát a dát jim tu důvěru, že to zvládnou. Mladší dcera za běžné cesty již považuje všechno, takže často ani nevíme, zda dojela do Chorvatska či do Maďarska… Ale jsem klidná, protože většinou jsou to cesty, kam jede se školou či klubem orientačního běhu. Ona sama zmínila, že je ráda, že nám nemusí stále telefonovat, protože to vidí u spolužáků, jak někam dojedou a hned volají rodičům a povinně třeba i každý den (a to jsou dospělí!!!). Pro nás je velmi příjemné, když přijede a teprve pak vypráví všechny své zážitky. Užije si to především ona, protože ji nikdo nevytrhává z právě prožívané chvíle na daném místě. Viděla jsem mnohokrát na letních dětských táborech, jak rodiče volali dětem a jak z toho byly děti rozhozené, jak jim narušili tu křehkost přítomnosti.
Jako si dcery musely vyplňovat formuláře, tak jsem je trénovala, aby si někam samy zavolaly a něco vyřídily či napsaly e-mail. Toto určitě začalo již na druhém stupni základní školy.
To jsou vzpomínky a události, díky kterým považuji své dcery za velmi samostatné. Důležitou součástí výchovy byl i příklad nás rodičů. To, jak žijeme, jak se chováme jeden k druhému. A naše trpělivost a důslednost, pokud jsme nastavili nějaká pravidla, abychom je udrželi oba a stáli jeden za druhým.
Uvědomuji si, jak je velmi náročné děti uvnitř sama sebe postupně pouštět, aby se mohly osamostatňovat, aby od nás jako rodičů dostaly tu příležitost si vyzkoušet a naučit se něco nového. Odměnou je radost dětí z toho, že to dokázaly a my jako rodiče se tím můžeme pyšnit.
Key Account Manager ve společnosti Aperta, s.r.o.
Na své dcery jsem pyšná a také na sebe, že jsem dokázala najít vhodnou míru volnosti, aby mohly růst.
