O odvaze dávat a brát a umění přijímat

Nedávno jsme byli s přáteli z Hané u nich na víkend. Výletovali jsme a povídali. Společně se smáli „hanáckému“ zvyku říkat na návštěvě na hostitelovy nabídky:  „Ne, já nic nechci, nedělejte si žádné starosti…“. Zkrátka nechat se dlouze přemlouvat k ochutnání, vzetí si.  Jasně, shodli jsme se, že to není jen typicky hanácké.  A já pak v noci přemítal, jestli umím brát i dávat, a co je k tomu nutné mít. Skončil jsem u odvahy.

Dát i brát je riziko. Nejen v tom, že dáte něco, co je nevhodné, nebo si vezmete něco špatného. Je to hlubší. Dáváním i braním říkáme světu, jací jsme, je to čin sebetvorby.

Braním se přímě hlásíme k tomu, že něco chceme, nebo nechceme. Naše Já zcela jasně promlouvá, vymezuje se a utváří sebe i novou dimenzi okolí. Mění ho. Braním rozšiřujeme svůj prostor na úkor prostoru druhého. Ke světu tím promlouváme o sobě. Odhalujeme se. Nejvíc ve svém postoji k sobě samému, jak se máme rádi, jak si věříme, na čem trváme, co chceme a co nechceme… Nejsme pokrytečtí jako nejen Hanáci, když říkáme, že si nevezmeme, ale při tom bychom tak rádi…

Dáváním to děláme zcela opačně. Umenšujeme ze svého Já a rozšiřujeme druhé. V každém daru je kus otisku nás samých, ale i zrcadlení toho druhého. Tak jak ho vnímáme. Co mu dát, aby to bylo vhodné, líbilo se to, udělalo to radost…  Dáváním přetrváváme v druhých nebo u druhých. Opět s velkou odvahou se odhalujeme, nejvíc ve svém postoji k druhým, k tomu, jak je milujeme, jak jim rozumíme, jak o nich přemýšlíme…

Je velké štěstí mít kolem sebe lidi, kteří nám dávají dobré ze sebe a dobré pro nás a berou nám to špatné z nás nebo kolem nás. Je umění to přijímat. A vlastně to chce také odvahu. Odvahu k naší vlastní změně. Přijmeme-li, že z nás nebo nám ubylo – necháme si vzít – měníme se. A to samé, když přijmeme něco nového či jiného, co nám je nabízeno. I tady nás to trochu změní.

Jsou lidi, kteří jen berou – sobci. I ti, kteří jen dávají – altruisti. A jsou tací, kteří neberou ani nedávají.  A žijeme i s těmi, kteří neumějí přijmout. Jak jim říkáte? Já po dnešku srábotky.

Není se proto, co divit, že do tohoto trochu pavučinami zarostlého světa dnes vtrhli laici, kteří si na TO VŠECHNO přišli sami a svědci vlastních zkušeností. Ve virtuálním, ale i reálném prostoru se to začalo hemžit různými duchovními vůdci, jejichž často jen jediným oprávněním pro hlásání své pravdy je jejich osobní zážitek, dobrý pocit, cesta do Peru nebo Indie, „vlastnění“ dítěte čili stav rodičovství, v lepším případě studium soukromé školy psychologie nebo návštěvy různých dvoudenních kurzů pořádaných jinými nadšenci, kteří procitli jen o několik let dřív.  I oni začínají mít své kulty podobně jako nová katolická hnutí, svoje vůdce a mudrce, nové pravdy, o něž se opírají. Nejsou to pravdy tzv. vědecké a objektivní. Jsou osobní, svědčené vlastní zkušeností.

Z psychologie, vzdělání, výchovy a zdraví se stal na všech frontách neskutečný byznys. Slovo neskutečný píši záměrně. Je to často obchod s neskutečnem. Víra a nadšení uzdravuje ve velkém. A nevadí, že k tomu chybí data, srovnávací studie, validní vzorky apod.  K tomu, abyste se stali odborníkem, jsou dnes dvě cesty. Buď se vydáte na strastiplnou, nekonečně dlouhou a často ponižující cestu získávání certifikace nebo titulu, anebo se prostě za odborníka marketingově zdatně prohlásíte. Legální oprávnění stvrzené institucí v tomto oboru nikdo nevyžaduje, pokud se jedná o běžné služby většinové veřejnosti.   Malá, ale vše říkající odbočka: Navštivte jakoukoliv právnickou kancelář a první, co vám padne do oka, je zlatě zarámovaný obrovský diplom univerzity, na které právník absolvoval. Jděte k psychoterapeutovi nebo koučovi, na stěnách budou fota sluníčkové přírody, v knihovně knihy, na skříni bubínek a na poličce šamanská maska. Jistě se najdou výjimky  – je to přeci jen metafora.

Do románu Nesmrtelnost, který Milan Kundera dopsal v roce 1989!!!, vložil autor esej s názvem Duchaplný spojenec svých hrobníků. Je v ní na několika stránkách literárně popsáno to, o čem dnes píši jako střet a boj starého s novým.

Možná ale nakonec o boj jít nemusí.  Katolická církev poměrně úspěšně integruje některá laická hnutí, dává jim slušně velký prostor, využívá tak přitažlivosti svědectví a zážitku pro další účely.  Stejně tak některé vysoké školy (spíše zahraniční) se začínají otevírat pro různé semináře a přednášky neakademikům.  A akademikové přicházejí na to, že teorii je třeba přednášet srozumitelně, příkladně (s mnoha příklady z praxe), záživně. Některé terapie se zkracují a některé psychoterapeutické školy umožňují větší volnost.  A naopak mnozí laici se začínají dovzdělávat ve „vědě“, hledají ucelenost a teoretickou ukotvenost.

Jak půjde vývoj dál, si asi nikdo netroufne předpovědět. Pestrost a vzájemné obohacování je krásná idea. Dovolím si však vyjádřit něco obav, aby to nakonec nebyla mazanice. Snad je tedy cesta v pevném (nikoli toporném) rozkročení se na svém políčku spojeném s pokorným (nikoli společensky korektním) výhledem k sousedům.