Mohla by to být dětská hádanka: Co je podmínkou viděného a není vidět? Nebo: Co nevidíme, když vidíme tmu? Líbí se mi přemýšlet o neviditelných podmínkách vzniku a existence skutků i věcí. Světlo je takovou velkou podmínkou. Bez něho bychom netrefili a neviděli krásu pestrosti. Louky by se nezelenaly a holkám i klukům nehořeli červení tváře. Nenápadný přítel, nikdy nám nestíní, to spíš my sami. Přítel, co je tak nějak samozřejmě všude kolem, ale málokdy před námi. Do doby, než vypadnou pojistky a my začneme láteřit „… tak kde je ta baterka…!“ V šuplíku? Ve skříni? „Miláčku, příště už ji musíme uklidit tak, aby byla fakt po ruce.“ Blik. A s kuželem světla je tu uklidnění a o něco více bezpečno. Je to dobré, vidíme a vidíme se.
Se světlem se vůbec pojí spíše ty lepší stránky života. Je to znát i v naší řeči. Máme světlo na konci tunelu a štěstím záříme. Rodíme se ze tmy do světla, přejeme si světlo v duši a těšíme se na světýlka v očích dětí u vánočního stromku. Ten chodíme na náměstí rozsvěcovat (tedy zatím ještě). A ťukáme si na čelo, že pod světlem je nejvíc tma.
O Vánocích mluvíme jako o svátcích dětí, radosti, štěstí, míru ale jen málokdy řekneme, že jsou to také svátky světla. A ony vlastně jsou. Co jen hemžení a práce dá nainstalování všech těch hvězdiček, svíček a lampiček. Zase ta zvláštní nenápadnost – světla světloplachost. No a pak v lednu všechno vypneme, vytaháme ze zástrček, uklidíme. Zůstane jen baterka – v šuplíku – po ruce. A my. Jací? Vyhořelí, vypálení, vyšťavení, potemnělí. Nebo opačně. Jací a jak? Tma nebo světlo? Pro sebe nebo pro druhé … Po ruce…? Je to na nás.
Přeji vám klidné Vánoce plné světla a
do roku 2024 dobrou volbu
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.
