Vzpomeneš si, jaký jsi naposledy dostal dárek?
Jak tak o tom přemýšlím, jsem neustále obdarováván. Prožívám svou každodenní cestu za snem. Vždyť již 12 let sedím na invalidním vozíku a přesto, že mě velmi limituje, každý den mi přináší splněná přání. Každý den se podaří někomu pomoci, poradit, popřípadě změnit mu život k lepšímu. Ukázat, že i s handicapem je život krásný a jak říkal pan Werich: „Život stojí za to, aby ho člověk žil.“ Považuji to za krásný dar, který můžu dávat a přijímat.
Mám dvě skvělé dcery – 18 a 22 let. Právě jsme se vrátili ze společné dovolené po Portugalsku, Španělsku a Francii. A byla hodně aktivní. Procestovali jsme spolu tyto tři země, koupali se v Atlantickém oceánu, surfovali jsme… Toto byl můj poslední dárek k narozeninám, který jsem dostal. Bylo to skvělé a upřímně nevím, jaký větší dárek bych si mohl přát.
Kdybych si měl ale vzpomenout na uchopitelný dárek, tak mám rád relativní maličkosti, ze kterých mám vždy velkou radost. Moc pro mě znamená, když si někdo dá práci, dárek vymyslí a pak sám vyrobí. To jsou dárky, které mě opravdu potěší.
Žijeme v materiální době a peníze jsou potřeba.
Jaké dárky ti zůstávají v paměti?
Společně prožité chvíle, zážitky, porozumění. To je něco, co nic nepřekoná a co mi zůstane na celý život. Vždyť jsou obě již velké, a přesto se na společné chvíle vždycky těší. Když se potom vrátíme a holky přijdou s krásnou koláží fotek, jako dodatečný dárek k narozeninám, uvědomuji si, že ten dar zdaleka není jen koláž. Určitě jedním z hlavních životních darů je láska, práce, která mě naplňuje. Zážitek při narození mých dětí. Mohli bychom asi ještě dlouho pokračovat.
Psal sis někdy Ježíškovi o dárky?
Ježíškovi jsem si samozřejmě psal. Nechával vzkazy za oknem a každé ráno kontroloval, jestli si je vyzvedl, aby věděl, co má přinést. A že jsem v takových chvílích byl spisovatel. Kolo, auto, tenisová raketa, surf… Čím jsem byl starší, tím menší nároky jsem měl. V dnešní době jsem nejraději překvapován. Proto stačí i opravdové maličkosti.
Do určitého věku rádi dostáváme a ve starším věku raději dáváme dárky. V jakém věku se to u tebe zlomilo?
Myslím, že to máme všichni stejně. Od doby, kdy jsem poznal lásku a po narození dětí. V těchto chvílích si člověk uvědomí, jak krásné je hledat, vymýšlet a darovat.
Od doby, kdy jsem založil neziskovku „Cesta za snem“ se toto ještě mnohem víc prohloubilo. Začalo to těsně po úrazu, kdy jsem každý rok v rámci dovolené, procestoval Evropu křížem krážem na handbiku, kole pro vozíčkáře. Například naše poslední cesta vedla za norské Oslo. Najel jsem 2100 km a každý den podporoval jedno postižené dítě, které nám namalovalo svůj vlastní sen. Tyto sny jsme jim po návratu díky mé cestě a sbírce, kterou jsme během ní dělali, mohli splnit. Podařilo se splnit sny 21 dětem a musím se přiznat, že to byl pro nás opravdu velký dárek. Ptáte se co? No vidět šťastné úsměvy dětí a jejich rodičů, a také že jsme spolu navázali nerozlučná přátelství.
Byl jsi někdy na Božím Daru?
Ano byl. Krušné hory mám moc rád. Jezdil jsem tam jako malý kluk, učil se tam na běžkách a vlastě poznával hory. Právě na Božím Daru jsem se opět vrátil do běžecké stopy na vozíku a uvědomil si, že člověk může dokázat opravdu všechno, když to opravdu chce.
Cítíš se ve vztazích jako ten, který dává?
Ve vztahu by měla být rovnováha. Tak to i cítím. Myslím, že to je ve vztahu velmi důležité a nerovnováha ve vztahu dříve nebo později skončí ochladnutím nebo jeho koncem. Čím více si uvědomuji, že když dávám, obdarovávám i sám sebe.
Daroval si nějaký netradiční dárek?
Vždy se snažím darovat takový dárek, aby se obdarovanému líbil, aby to bylo něco zajímavého, zvláštního a netradičního. Tátovi jsem dal k 80tinám let ultralightem. To mi přijde jako poměrně netradiční dárek. Maminka sice moc ráda nebyla, ale táta se už moc těší.
V dnešní době chtějí lidé dělat práci, která má smysl. Myslíš si o sobě, že máš takovou práci?
Celý život jsem dělal věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že mají smysl. Začínal jsem jako elektromechanik. Moc mě to bavilo, ale měl jsem to štěstí, že jsem dostal i šanci úplně v jiných oborech, což znamenalo učit se něco nového. To byla pro mě vždycky velká výzva. Například po úrazu jsem dostal šanci ve firmě Aquatrade, kde jsem dostal místo designera a ve 3D programu navrhoval koupelny a interiéry. Do té doby jsem na PC v podstatě nepracoval, a tak to byla opravdu velká výzva.
V současné době jsem předsedou organizace „Cesta za snem“, která si vzala za cíl ukázat život, ale hlavně lidi s handicapem jako platnou součást společnosti. Ukázat úskalí a pravou tvář života s handicapem. Cesta za snem je veliký dar. Dar, který se mi podařilo uchopit. Podařilo se mi nepromarnit šanci, kterou jsem dostal. A chci, abych si mohl jednou říct, nebyl jsem tady nadarmo. Pomohl jsem, aby byl svět lepší, aby byli lidé šťastnější a naše okolí usměvavější.
Znal jsi svět handicapovaných již před svým úrazem?
Do mého úrazu jsem se s handicapem nesetkal. Tak se vlastně stalo, že první vozíčkář, se kterým jsem se setkal, byl Héřa v zrcadle. Uvědomil jsem si, jak málo spolu lidé komunikují, a to nejen s handicapem. Jak vlastně zavíráme oči před pravou tváří života a věříme, že se nám v životě nic takového nemůže stát.
Po úrazu jsem hodně přehodnotil své priority, kam chci v životě dojít a co je pro mě v životě opravdu důležité. Postupně jsem pochopil, že to, co mě baví, je pomáhání všem, kdo budou mít chuť se podívat na život jinýma očima, kteří budou chtít začít znovu, těm, kteří ztratili chuť nebo motivaci v životě, těm, kteří se ocitli na svých životních křižovatkách, přešlapují a nevědí jak dál. Proto jsem si založil firmu a od té doby vymýšlím věci, které pobaví a pomohou.
Pochopil jsem, že to je to, co chci dělat a možná i proč jsem se musel zastavit, abych pochopil podstatu života. Někomu v zastavení stačí popovídat si s přáteli, manželem, manželkou, jiní potřebují silnější impuls. V mém případě úraz. Tak to cítím já. Cítím, že jsem dostal od života druhou šanci a moc si toho vážím.
Co byl první plán po úrazu?
Prvním plánem po úrazu bylo hlavně co nejrychleji se vrátit do „normálního“ života a nebýt na obtíž své rodině. Nechtěl jsem, aby mým úrazem trpěly děti. Začínal jsem nový život a to doslova. Vůbec jsem netušil, co a jak bude dál, takže jsem opravdu začal plněním základních úkolů a pomalu se dostával k plnění i svých snů. Uvědomil jsem si, že jestliže něco opravdu chci, není proč otálet nebo plnění snu odkládat. Vždyť to pověstné až jednou… Až dokončím projekt v práci, až dostavím dům, až děti vyrostou. Uvědomil jsem si, že až někdy, je nikdy.
Proto jsem si řekl, že do roka a do dne sjedu kopec, na kterém se mi stal úraz, na monoski, na lyži pro vozíčkáře. Podařilo se a já si uvědomil, že mohu dokázat opravdu téměř vše. Přišel nápad dojet na handbiku z Prahy do Paříže pod Vítězný oblouk. Tato cesta byla opravdu vítězstvím nad nepřízní osudu. Následovaly další. Do Banské Bystrice, Říma, Oslo…
Uvědomil jsem si, že jestliže něco opravdu chci, není proč otálet nebo plnění snu odkládat.
V jakých fázích projektů jsi nejvíce vyčerpaný?
Je krásné a skvělé, že si projekty děláme od začátku až do konce úplně sami. Jinými slovy, projekt vymyslíme, připravíme základní obrysy a prezentaci, nabídneme partnerům, připravíme mediální kampaň, PR a akci zorganizujeme.
Každá fáze má své části, které vyčerpají a jiné naopak pomohou. Je to individuální. Každý se cítí v nějaké fázi lépe a někdo zase v jiné. Mám velké štěstí na skvělý tým, který se doplňuje a každý má na starosti právě to, co mu jde nejlépe a kde se cítí nejlépe. Největší vyčerpání se většinou dostaví těsně před začátkem akce. Vše finišuje a tlak na celý tým je opravdu velký.
Kdy ti to nejvíce dává?
Naše akce jsou zaměřené na setkávání, poznávání, zážitky, a to nejen handicapovaných lidí. Naopak. Naším cílem je dělat akce pro všechny bez rozdílu. Vždyť s velkou nadsázkou říkám, každý je handicapovaný, ale někteří to zatím úspěšně skrývají. Vždy, když akce končí a před podiem se sejdou všichni účastníci, je to krásný pocit. Vidět usměvavé a spokojené lidi, kteří se baví společně. Není důležité, jestli sedí na invalidním vozíku, odezírají ze rtů, v pohybu jim pomáhá asistenční pes, anebo žádný z těchto handicapů nemají. Milé je, když přijdou a podají mi ruku na pozdrav. Je nádherné, když se mezi těmito lidmi prohánějí společně děti, které jedou na vozíku nebo skáčou o jedné noze s nepostiženými dětmi. V této chvíli z nás všech spadne i ta největší únava.
Co ti dal handicap ve tvém životě?
Je to zvláštní otázka. Zní opravdu zajímavě. Paradoxně mi handicap dal opravdu hodně. Přinutil mě zastavit se v překotném životě. Uvědomit si smysl života. Dal mi směr, kam v životě chci kráčet. Přinesl možnost, dělat to, co mě opravdu naplňuje. Ukázal mi jiný pohled na problémy, a jejich možné řešení. Přivedl mi do života spoustu nových přátel…
Je lepší dát peníze nebo svůj volný čas?
Na toto je asi těžké opovědět. Každý člověk je jiný, každá firma je jiná. Vážíme si všeho, co firmy dělají nad rámec svých povinností. Žijeme v materiální době a peníze jsou potřeba. Uvědomme si, že život s handicapem není jen o fyzické náročnosti, ale i o materiálním vybavení. A vybavení pro život s handicapem je opravdu nákladné. Například aktivní invalidní vozík stojí okolo 100 000,- Kč, handbike 100 000,- Kč, monski 70 000,- Kč a takto bychom mohli pokračovat.
Velice si vážíme těch, kteří věnují svůj čas a energii. Jsme moc rádi, že i těchto lidí je stále více a více. Vždyť bez nich by se handicapovaní nikam nedostali, neměli by možnost zažit to, co by jim jinak bylo odepřeno, věnují jim porozumění, svoji přízeň a lásku. Velký dík všem.
Pořádáš různé přednášky a besedy, jaké je jejich poselství?
Záleží na tom, pro koho je beseda připravena. Například pro firmy má zaznít, jak se vyrovnat s nepředvídatelnými událostmi, pro školy dávejte na sebe pozor, nebojte se handicapu a pro postižené život s handicapem nekončí. Toto jsou ale jen střípky z toho, co chci posluchačům na svých besedách a přednáškách předat. Každé obecenstvo je jiné, každý člověk je jiný, a tak se snažím na přednáškách reagovat na danou situaci a posluchače.
Máš ještě nějaký sen, který sis nesplnil?
Snů mám opravdu hodně. Je jich spousta. Jachta přes oceán…. Jeden je ale opravdu velký a upřímně, pomalu nabývá reálných obrysů. Mým velkým snem je založit divadelní soubor a hrát divadlo. Činohru, muzikál… Vlastní tvorbu, klasiku… Tím spojovat lidi a dávat naději a inspiraci pro život dalším.
Děkuji za otevřený a inspirativní rozhovor.
Tento článek a mnohé další na téma DÁVAT A BRÁT si můžete přečíst v Aperitivu podzim 2018/zima 2019
Michaela Sůvová
Key Account Manager, Aperta s.r.o.
Již 6 rokem jezdím v roli kapitánky týmu Osmikrásek unikátní závod Metrostav Handy Cyklo Maraton napříč republikou, který je součástí projektů „Cesty za snem“. Účastním se aktivně také dalších projektů, jako je Subbterra Open Weekend, 7 statečných a ČEZ Handy Kvadriatlon. Díky těmto projektům jsem získala zkušenosti v organizaci týmu, nová přátelství a společné zážitky s handicapovanými. Každý nový projekt je pro mě velká výzva.
