Svět jako hra

Část hravá, která zve k otázkám

Zkuste si odpovědět na otázku, co pro vás znamená hra a hraní si? Vybaví se vám věty jako „kdo si hraje, nezlobí“, „je to jen hra“, „hry jsou jen pro děti“, „škola hrou“, „ty jsi takovej hračička“, „hry bez hranic“ nebo „hrát jako o život“? Nebo?

Není nezajímavé, jak hry vnímáme a jak o nich mluvíme. Svědčí to o tom, co pro nás znamenají, jak na rozumové, tak emocionální rovině. A nemusí to být tak nepodstatné, jak se možná na první pohled zdá, zejména když si připustíme, že naše rozumění věcem vytváří naši realitu, kterou žijeme. Jak to mají druzí? Jak to ovlivňuje jejich život?

Obecně se dá říci (takže je možné, že to máte úplně jinak – napište mi!), že v naší kultuře je hra chápána jako aktivita spojovaná s dětstvím nebo s volným časem, a tak stojí v opozici k povinnostem, vážným a dospělým činnostem. Bývá definována jako ohraničená aktivita, do které člověk vstoupí a po čase z ní opět vystupuje, je tedy jako by zvláštním prostorem, ve kterém můžeme být jiní nebo zažít něco zvláštního. Často je spojována s pojmy svobody (nebo nezodpovědnosti), tvořivosti, lehkosti (či lehkovážnosti), dětství (případně dětinskosti), radosti (nebo úniku od starostí), něčeho „jen jako“ (oproti tomu vážnému, co už hrou není). Někdo tak rovnou může vidět hru jako ztrátu času, jiný jako skvělou příležitost k tomu, něco nového se naučit, ale přesto bývá v pozadí skrytá informace, že je to přeci „jen“ hra.

Cokoli děláme, vytváří nové dráhy v našem mozku či upevňuje ty stávající, vše se ukládá.

„Hra“ nám rovněž umožňuje snadněji vystoupit ze své komfortní zóny…

Mají to tak ale všichni? Například u přírodních národů zpravidla nacházíme pojmová rozlišení více či méně odlišná od těch našich. Jsou zdokumentované případy, kdy ve svém jazyce neznají rozlišení mezi „prací“ a „volným časem“ či „hrou“. Nechci si tu jen hrát se slovíčky, jde mi o hlubší rovinu: jak vnímám svět, tak ho pojmenovávám. Čemu přikládám důraz, tomu dávám jméno. Na co tedy může klást důraz někdo, pro koho není podstatné rozlišení mezi prací a volným časem/hrou? Je pro něj práce zároveň zábavou? Jsou pro něj první dětské krůčky stejně podstatné jako ulovené zvíře připravované k večeři? Možná používá jinou dvojici protikladů: posvátné-neposvátné, smysluplné-nesmyslné, … ať už je za tím cokoli, fascinující je, že chápe, a tedy žije, v poněkud jiné realitě než my.

Další zajímavé otázky se pojí se samotnou podstatou našeho světa. Mohou se jevit jako poněkud exotické, ale přesto zajímavé. Možná je totiž celý vesmír jedna velká hra – velmi sofistikovaná simulace, která je natolik přesvědčivá, že jsme jí plně podlehli a uvěřili, že je skutečná. Zní to bláznivě? Možná ano, nicméně pojďme si „hrát“: když si uvědomíte, jak například vypadaly počítačové hry před třiceti lety a jak vypadají dnes… Třeba existuje forma inteligence, která měla na podobné experimenty více než třicet let a dotáhla je k naprosté dokonalosti. Tyto a podobné hypotézy mohou působit extravagantně, nicméně i v nich se mohou skrývat odpovědi na záhady moderní fyziky. Například jak může fungovat tzv. kvantové provázání, kdy na sebe částice působí nezávisle na vzdálenosti (sám Albert Einstein to charakterizoval jako „strašidelné působení na dálku“), nevíme dodnes. Pokud by se jednalo o jeden z mnoha programů velké vesmírné simulace, bylo by po problému. Nemusíte být pouze příznivci kultovního sci-fi Matrix z konce 20. století, abyste fandili podobným hypotézám, mezi jejich zastánce patří například Elon Musk. Ostatně už starověké filozofie Východu operovaly s pojmy „kosmická hra“. Nejsme tedy nakonec svojí podstatou hráči, které zcela pohltila dokonalá hra?

Část hravá, která zve ke hře

Vraťme se zpátky k tomu, jak chápeme „hru“ a „hraní si“. A zkusme si z toho vzít to nejlepší.

Definice o hrách často mluví jako o ohraničených aktivitách. Neznamená to ovšem, že nemají žádný vliv na náš každodenní život. Náš mozek nic jako izolovanou činnost nezná (vlastně ani neumí odlišit realitu od fikce, například ve snech). Cokoli děláme, vytváří nové dráhy v našem mozku či upevňuje ty stávající, vše se ukládá. A tak nás naše herní zkušenost pochopitelně ovlivňuje i mimo hru samotnou. Vzhledem k tomu, že když se rozhodneme pro hraní hry, lze usuzovat, že nás zároveň i baví, představují hry skutečně skvělou příležitost k učení.

Vezměme si kupříkladu gamifikaci, techniku marketingu, která využívá principů známých a využívaných v počítačových hrách v neherním, tj. „reálném“ prostředí. Mohou to být například různé odznáčky, odměny za dosažené mety a podobně. Tyto principy lze využít kdekoli: v náboru zaměstnanců, vzdělávacím kurzu, věrnostních kartách a programech a podobně. Zde se pochopitelně dostáváme na tenký led: pokud o těchto technikách víme nebo nám jednoduše přinášejí nějakou hodnotu, je vše v pořádku, zároveň nás však mohou jednoduše manipulovat přesně tam, kam chtěl jejich zadavatel.

„Hra“ nám rovněž umožňuje snadněji vystoupit ze své komfortní zóny – a to platí jak pro jakoukoli hru, nejsnáze představitelné je to u hry divadelní. To, co bychom nedokázali v každodenní existenci, dokážeme s nasazenou divadelní maskou nebo v rámci hraní si. To vše je umožněno díky tomu, že většina z nás podvědomě vnímá hru a herní prostor jako cosi izolovaného, ohraničeného, něco, do čeho můžeme vstoupit a po herní zkušenosti jednoduše sundáme masku, přezujeme boty a snadno tento prostor opustíme.

Poměrně hodně je pojem hry spojen s hravostí, lehkostí, odvahou, zvědavostí. Sám na sobě jsem opakovaně vyzkoušel, že projekce „hraní si“ do reálného světa, mi pomáhá čelit problémům s větší lehkostí a odvahou. Pamatuji si, že jsem kdysi po dlouhé době neřízení usedl za volant auta, byl jsem z toho nervózní. Moje nálada se šířila do celého vozu a tím se o to víc prohlubovala. V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka, že se celá jízda vlastně podobá počítačové hře – a tato představa mě pobavila, a tak i uvolnila, a zlepšila se tak nálada i všech spolucestujících. Nechci vás tím samozřejmě navádět k zběsilým honičkám a přejíždění chodců, jak možná znáte z některých her, jen vás chci upozornit na fakt, že občas si některé věci zbytečně komplikujeme a může se hodit vhodná strategie, která vám pomůže se uvolnit. Toto je jedna z nich.

V současném světě můžeme pozorovat nárůst obav a strachu. Ať už se to týká klimatických změn, uprchlické otázky, strachu z terorismu, politické nestability, bezpečnosti naší nebo našich dětí… Tento trend se projevuje v rostoucím důrazu na bezpečnost, na zavádění nových pravidel, zákonů, omezení a kontroly. Pomalu a nevyhnutelně se objevují plody této nastoupené cesty: ať už to je obava z postupné ztráty svobody a soukromí (je jedno, zda ze strany státu nebo soukromých společností – v Číně se zavádí sofistikované sledování občanů a tzv. sociální kredit, ale i u nás jsme vedeni v řadě různých databázích, každý z nás má svoji digitální stopu, …), nebo přehnaná péče o děti, která se může projevit v jejich nesamostatnosti a nezdravé zranitelnosti v dospělosti (tzv. generace sněhových vloček). Možná je proto namístě čelit tomuto trendu strachu a potřeby kontroly a bezpečí na úkor svobody (a hravosti chtělo by se dodat). Čím? Nevím, ale jedna možnost z našeho setkání nad těmito řádky vyplývá: zkuste se podívat na svět kolem sebe s větší lehkostí a odvahou. Tak jako dítě přistupuje ke hře: s vědomím hranic a odpovědnosti danou pravidly a zároveň s lehkostí, chutí a touhou objevovat. S lehkostí. Protože, a to už je skutečně poslední otázka k zamyšlení, jaký svět chceme pro sebe a své děti?

Tento článek a mnohé další na téma Svět jako hra si můžete přečíst v Aperitivu podzim 2019/zima 2020