Přibližně 1 500 000 televizních diváků vidělo sérii o Boženě Němcové. Byl jsem mezi nimi a 4 neděle sledoval „gaping hole“ v psychické zralosti dvou hlavních hrdinů.
Transakční analýza – jeden z poměrně vlivných směrů psychologie – nás naučil vnímat člověka jako tři různě se projevující stavy jeho ega. (Ve skutečnosti je jich 5, ale nuance nechám třeba na transakčně analytický seminář o komunikaci či vedení podřízených pro zájemce).
Jeden ego stav je Rodičovský – projevuje se majetnictvím pravdy (rodič vždycky ví, co je správné), přebíráním zodpovědnosti za druhé, vysokou ochranou druhých, nebo naopak přehnaně vysokými nároky. Rodič zkrátka vychovává („Já si ji vychovám“, říká Josef Němec svému kamarádovi). Druhý ego stav je stav Dospělého. Dospělý je odpovědný za sebe, je logický, rozumný, argumentuje fakty a usiluje o řád, který nastoluje naději na přežití. Třeba tím, že šetří a umí hospodařit s penězi, viďte pane Josefe. A máme tu ten třetí. Stav Dítěte. Dítě je tvořivé, svobodné, nesvázané konvencemi, ale taky rebelující, podřizující se autoritě, podléhající momentálním emocím. Dítě za život vděčí jiným, a tak rádo přenechává odpovědnost za denní starosti rodičům a dospělým. (Na paní Boženu se složíme, zaslouží si to).
Občas na trénincích přirovnávám transakční analýzu k sněhulákovi. Ego stavy si můžeme představit jako jeho koule a naplněný a šťastný život znamená, že jsou přibližně stejně velké. Čehož dosáhnout je úkol možný, ale bohužel nelehký. Neboť v podstatě každý z nás máme jeden či dva ego stavy o něco více nabobtnalejší než ty zbývající. Ty jsou zase, logicky, o to menší. Proč to tak je, by bylo na delší popis, proto to tentokrát jednoduše svedeme na koktejl výchovy, genů a prostředí. Prvních 5 let života pitý takřka 24 hodin denně a pak dál v hojných doušcích požívaný.
Když se posunu k Josefovi a Boženě, je zřejmé, že Josef měl v seriálu hodně a hodně zbytnělého Rodiče a Dospělého. Paní Božena naopak Dítě. A Dospělého natož Rodiče, abys u ní, diváku, lupou pohledal. No a známý fakt, že se protiklady přitahují, svádí opačně sestavené sněhuláky dohromady. Jeden (na pohlaví nezáleží) s velkým rodičovským ego stavem chodí světem a hledá jednoho/jednu s obrovským dětským. Zbytnělý ego stav znamená prosté – jeho projevů je v životě člověka, který to tak má, hodně a jsou časté.
A jsme skoro u konce či na začátku nastávajícího neštěstí. Ti dva vytvoří pár v symbiotickém vztahu. A ego stavem, který každému z nich chybí, se přestanou u sebe zabývat. Nerozvíjí ho a neučí se ho, ale dobírají ho od partnera. Prostě parazitují. Osobnostně nerostou, o psychickém zrání se mluvit nedá vůbec. A takovou dvojici čekají vlastně tři cesty: buď v tom najdou zalíbení a bude jim to vyhovovat. Zatvrdnou v symbióze – žádný seberozvoj. Tady je ovšem blbé, že nezemřou s největší pravděpodobností naráz. Takže až jeden z nich odejde, zůstane po něm strašlivě nerudný dědek či babka, nebo naopak úplně prakticky nemožný často roztomilý diblík či diblice. Druhou cestu ukázali manželé Němcovi. Celý život hádky a šarvátky a vyčítání si toho, jakou má ten druhý strašnou povahu. Bez sebe to ale vlastně neumí. Třetí – rozchod. A dvě možnosti. Buď si najdu to samé, nebo pochopím, že chyba byla i na mé straně a začnu se učit ten ego stav, který neumím. Rozhodně nic jednoduchého, ale významně zvyšuji šanci, na zralejší druhou volbu a kvalitou jiný vztah.
Bylo by ještě docela fajn, kdyby se tohle všechno odehrávalo jen v partnerství. Jenže v práci to je často to samé. Za svou trenérskou praxi jsem potkal nesčetně manažerů a týmů, kteří pracovali a žili v symbiotických vztazích. To si takový manažer naříká a stěžuje/nebo hartusí, že na jeho podřízené není spolehnutí, všechno, aby mikromanažeroval sám, protože oni to udělají špatně. A podřízení stále neplní úkoly, termíny jsou na vodě, ve firmě bují všelijaké sexuální vztahy, zábavička, obídky, kafíčka, gamifikace, práce má být zábavou a výsledky nic moc. Nebo opačně. Manažer je tak nějak nesystematický, samé nápady, tu nadšení, hned zase skepse, rozděláno tisíc věcí a v důsledku skutek utek. A podřízení to zachraňují pílí, nasazením, obětavostí, přemírou odpovědnosti a solidnosti.
Symbiotické, parazitní vztahy nejsou zrovna příkladem šťastného života, a to pro žádného z účastníků. Všichni se nějak trápí, často neví a neumí jak z toho ven. Ale nás v transakční analýze učili, že změna je možná. A já tomu věřím, a také ji u mnohých svých klientů vidím.
Přeji všem, kdo se rozhodnou pro lepší podobu svých vztahů, hodně pevné vůle a dobré podpory ke změně.
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.
