Útržky z rozhovoru, který nikdy nebyl, ale mohl se kdykoli odehrát

Příběh vzniku tohoto rozhovoru je atypický. Je tvořen záznamy z diskusí mezi Oldřichem Kvasničkou a Michalem Knězů Mrvkou, jež probíhaly v různých časech a místech.

Olda: Dnes vzniká tolik různých nových profesí a někdy bývá složité vůbec popsat, co znamenají. Ta naše je také relativně nová a občas mám problém srozumitelně říct, co dělám, když se mě na to někdo ptá. Jak odpovídáš ty?

Michal: Mám-li být stručný, tak říkám, že v Apertě jsem v trojroli – jednatele, lektora a konzultanta.

Olda: To je, co děláš, ale kdybych se tě zeptal jinak, čím se živíš?

Michal: Tím, že pomáhám lidem si „něco“ ujasnit, „něco“ vědět a „něco“ umět. Nejčastěji v oblastech, které se někdy označují slovem, které mně se osobně moc nelíbí, ale budiž – měkké. Ještě častější pojmenování je soft(y). Pod ně patří například osobní, vztahová, pracovní témata.

Jak naše současnost nabízí obrovské příležitosti, je čím dál tím těžší se zorientovat, čemu se věnovat. Svoji práci tak vidím jako užitečnou. To je pro mne důležité. Nemohl bych dělat „jen“ něco, co mne baví nebo živí.

Olda: Odpovědět jednoduše je opravdu těžké. Já často ve zkratce říkám, že prodávám know how, jak udělat změnu na všech možných úrovních – osobních, skupinových, firemních. A i to, že si se mnou lidi potvrdí, že spoustu věcí dělají dobře, i to je zase o kousek změní. Protože nevědomě na TO přitlačí a dělají TO dobře, více, častěji, do větší hloubky…

Michal: U tebe, jak tě znám ze školení, asi trefná metafora, dostal jsi k ní do vínku nějaké dary? Záměrně neříkám dovednosti, a ty asi víš, co tím myslím?

Olda: Asi ano, dar je tady něco nezaslouženého, možná talent, ale s tím bych zacházel opatrně. Ty to můžeš rozvíjet, nechat spát, nebo třeba i utlumovat. Ne vždy je totiž zrovna k potřebě. Takový já mám a musím ho kultivovat, protože může být až nebezpečný, nebo přinejmenším protivný pro druhé. Já mám prostě vhled. Rychle vidím uzel, problém, chybu, rozpor v jednání, myšlení, slovech, které povedou k průšvihu, nebo nutí v průšvihu setrvávat. Někteří o mně říkají, že mám dar intuice. Ale tak to není, já prostě všechny drobnosti, náznaky, souvislosti rychle zkombinuji a vymyslím. Nevím, jak to dělám, není to nějaká metoda nebo postup. V hlavě mi to zašrotuje a vypadne něco, co je obvykle velmi trefné a přesné. Asi je to založeno na tom, že jsem všímavý a docela zvídavý. Taky umím lidi vyprovokovat, vyburcovat a i nadchnout. Ale je tady ještě jedna věc, kterou myslím, že máš i ty. Oba máme rádi lidi. Záleží nám na nich, nejsou prostředkem k našemu exhibicionismu. A to je, myslím v naší práci, nejdůležitější. Jak je to u tebe?

Michal: Umím srozumitelně vysvětlit i složitá témata. Vidět, co by lidem, organizacím pomohlo, a také k tomu vymyslet a realizovat cestu. Asi vysílám něco, že mi lidé věří a že se mi svěří.

Olda: Pamatuješ, jak jsme před lety řešili otázku, kde má metaforicky stát lektor, když pracuje se skupinou? A jak teď podle toho učíme naše lektory, jak mají vnímat svoji roli?

Michal: Ano, stále si hájím představu, že pominu-li dynamiku této role, měl by být uprostřed kruhu. Je to podobné jako s kamenem hozeným do vody. Lektor by měl přinášet něco, co naruší stojaté vody a vyvolá kruhy energie a změny. Symbolika kruhu je v souvislostech i stylu, jak to lektor dělá. Dobrý lektor by měl umět rozpohybovat a dělat to s citem.

Olda: Já to u sebe vidím víc dynamicky. Pohybuju se na všech možných úrovních. Rád odstoupím a jsem úplně vzadu za pomyslným účastnickým kruhem. Rád si ale k účastníkům i sedám jako partner. Ovšem z povahy sobě vlastní vím, že jsem asi nejvíc v čele.

V tomto smyslu mě nedávno napadlo, že Aperta ale vznikala i jako produkt své doby. Byla to doba zakládání firem, ve filmu vrcholilo období týmových filmů a seriálů o partách (např. seriál Přátelé, různé filmy typu Argameddon…). Ale dnes je to jinak. Dnes jsme o sedmnáct let jinde. Ve světe až přebujelého individualismu. Znamená tohle něco pro tvou práci, postoje?

Michal: Z pohledu společníka firmy je to docela deziluze. Vlastně jsme narazili. Vždycky jsme chtěli budovat Apertu, kde společně vymýšlíme, sdílíme, tvoříme. Individualistická realita mi ukazuje, že je to stále těžší a těžší. Neříkám, že je to nemožné, podařilo se nám nalézt lidi, kteří s námi tuto ideu sdílí. Energie na jejich nalezení, kterou jsme vydali, ale byla enormní. Obliba filozofie home office, individuální pracovní doby, individualizace požadavků a přístupů, zkrácených úvazků v tomto nepřeje. Někdy mám dojem, že všichni v celém západním světě, testujeme naši podstatu člověka jako tvora společenského.

A na školeních? Více než v minulosti přicházejí lidé na školení ve své bublině. S tím, že si chtějí něco odnést, ale nesmí se od nich moc chtít a běda lektorovi, jak je dostane do nekomfortu. Proto mluvím na školeních hodně o „my“, o potřebě sdílení i nového zkoušení.

Olda: Já to cítím hodně podobně. Moje práce je založena na trénování a předávání dovedností skrze vztahy, které na školeních vytvořím. Já s oblibou říkám, že školenou skupinu včetně lektora je třeba zasíťovat, a když se to podaří, školení jede jako po másle. Nedovedu si představit, že bych někoho trénoval v motivačních rozhovorech, ale přitom je nedělal se svými podřízenými. Nebo v leadershipu a týmové práci a při tom byl individuální lektor, který nikdy žádný tým neprovázel třeba krizí. Přes internet učit empatii a úspěšnost ve vztazích, už mi přijde úplně přitažené za vlasy. Možná to ale někdo umí. Otevřeně říkám, že já ne. A ani by mě to nenaplňovalo. Potřebuju mnohacestnou komunikaci a odezvu.

Michal: Nabízí se tedy otázka, co si od účastníků bereš?

Olda: Se smíchem, ale vážně říkám, že satisfakci – úspěch – hladí mě, když jsou účastníci školením nadšeni. Ale čerpám od nich i nápady a inspirace. Jak jsem říkal někde jinde, je to vzájemné a mnohacestné. A když se nám společně daří, dostaví se velký zážitek smysluplnosti mé práce. A co ty?

Michal: Pro mne je jeden z velkých darů lektorské práce setkání s inspirativními lidmi. Myslím, že málokterá práce to nabízí v takové intenzitě. Každý týden se setkám s několika desítkami lidí v atmosféře objevování. Když se dozvídám životní zkušenosti lidí, jejich tipy na knihy, filmy, internetové odkazy, říkají mi své nápady…, mám i potřebu si to zapisovat. Vlastním už několik popsaných bloků a těším se na další.

Olda: Mluvíme o tom, co si „bereme“ od účastníků. A co tobě ta práce sebrala, nebo vlastně i dala?

Michal: Poradenská práce je časově a energeticky velmi náročná. V mnohém je to podobné divadelnímu herectví. Školení jsou naplánována a obtížně se termíny mění. Pokud se sjíždí na akci lidé z celé republiky, nejde jen tak si něco přeložit na jindy. Je obtížné být časově flexibilní. Cestování, příprava na školení, neustálé vzdělávání se, samotná školení, koučinky, workshopy vyžadují značné nasazení. Bez podpory blízkých se tato práce nedá dělat. Zkrátka u některých situací jsem nemohl z pracovních důvodů být a rád bych byl.

Vzala mi představu, že mediálně známé organizace jsou dokonalé. Spíše bych řekl, že některá témata jsou univerzální, byť mají rozdílné kontexty.

Olda: Čím, kdo zachází, tím také schází. Vím, že všude vidím prostor ke zlepšení. To může být otravné (určitě moje děti i manželka by vyprávěli), i mě samotného to obtěžuje. Řekl bych o sobě, že nechci mít svět dokonalý, ale správný. Jasně, že to úplně nejde. Je potřeba, abych se také pokorně klonil před realitou druhého. Jeho situací, jeho časem, jeho možnostmi. Krásně se tom píše či o tom hovoří, ale v praxi se to musím pořád učit. Moje práce, tak jak ji dělám, mi vlastně bere komfort jistoty. Pořád mě nutí pochybovat a hledat, měnit názory i postoje. Jenže to je vlastně podstata učení se. A tak je těžké mluvit o sebrání, je to zároveň dávání.

Určitě díky téhle práci mohu také říct, že jsem bohatý člověk. A to ve všech ohledech. Jak v tom finančním, tak bohatý zážitky, setkání s lidmi, které bych nikdy nepotkal a od kterých jsem se i já mohl učit. Oba jsme potkali tisíce lidí, stovky organizací, s Apertou spojili na nějakou část života desítky lidí svůj osud. A to všichni na hodně blízko. S těmi lidmi jsme mluvili, sdíleli prostor… To je pro mne úplně unikátní dar. Mám pestrý život, o kterém jsem ani nesnil.

Michal: Vnímám to také tak. V naší práci se hodně rychle dostaneš k lidem na blízko. Není to tolik fyzické jako u lékařů, masérů, kadeřníků… Do oblasti psychické důvěry, a to je hodně vzácný dar.

A čím dál víc si uvědomuju, že dvacet let této práce není jen počáteční dar, ale i zhodnocení. Mám díky tomu větší nadhled, mohu srovnávat, dávat příklady, je toho prostě více, o co se mohu dělit.

Tento článek a mnohé další na téma DÁVAT A BRÁT si můžete přečíst v Aperitivu podzim 2018/zima 2019.