Byli dva bratři. Jeden se jmenoval Držím a druhý Dar. Oba od D, ale každý jiný. Ne že by se neměli rádi, spíše… nerozuměli si. To tak bývá, v životě i pohádkách.
„Hleď, s tebou je to fakt hrozný“, zoufal si Dar (měl totiž bratra rád a rád by ho něčím hezkým obdaroval), „ty jsi tak neoblomný a pevný držák, že se ti nedá ani nic dát. Nic v životě nechceš, držíš si tvář, hranice, udržuješ odstup od druhých, vůbec se k tobě nedá dostat. Máš ty vůbec z něčeho radost?“
„Chráním a držím“, brumlal Držím a držel, jak nejlíp uměl. Byl starší a měl jasno. „Jsem jistota na horší časy, šetřím, kdyby bylo hůř. Jsem spolehlivost sama, opora a bezpečí. Být pevný a držet je úděl a povinnost.“
„Jsi držgrešle a trochu lakota, suchar, co říká, že si vystačí sám“, to už se Dar nemohl – jak má ostatně i ve svém jméně – udržet. A také si přeci jen v koutku duše myslel, že on je z dvojice bráchů ten lepší.
„A ty zase větroplach, fanfarón a rozházivka“, oponoval Držím s přesvědčením, že Dar to se svou štědrostí přehání až příliš. A kdyby ho nedržel trochu zkrátka, rozdal by se ze všeho, snad i ze sebe sama. A to by tedy Držím rozhodně nechtěl, taky ho měl rád, i když to tak okatě jako ten mladší najevo nedával.
Asi, čtenáři, čekáš pointu, ale chyba pohádky, žádná není. Ani kouzelný dědeček, ani žádná pouť za štěstím, díky nimž by bratři pochopili, že DRŽET bez dávání je osamělé a DÁVAT bez podržení pošetilé.
Ale přeji vám mnoho dobrých nápadů jak pro sebe a rok 2022 pointu vymyslet. Jak proplést vztahy v život, v němž je čas na dávání i přijímání, neustupování i odevzdávání se.
Je to prostě na nás, je to na vás….
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.
