Rozhovor s Michalem Knězů Mrvkou

Představujeme… jednatele, lektora, kouče společnosti Aperta v našem týmu

V roce 2001 jste společně s Oldřichem Kvasničkou založili společnost Aperta, aby se věnovali vzdělávání dospělých a personálnímu poradenství ve firmách.

Ty a Aperta, jak k tomu došlo…

K Apertě jsme s Oldou Kvasničkou dozrávali roky. Měli jsme chuť něco podniknout, dlouho jsme se znali, vyzkoušeli si několikaletou vzájemnou spolupráci. A dobře nám to fungovalo. Navzdory osobnostní rozdílnosti jsme měli shodu v tom, jak chceme podnikání pojmout a o jaké hodnoty se opřít. Zpětně doceňuji, že právě tato kombinace shody s růzností je zásadní pro osmnáct let úspěšného fungování Aperty.

Jako jednatel máš také zodpovědnost za prosperitu a chod společnosti. Co Ti dělá radost? A naopak starost?

Radost mi dělá to, s jakými lidmi mohu spolupracovat, co jsme všechno dokázali, co jsem se naučil i objevil. Je toho více a jsme dále, než byly mé optimistické představy. Zároveň si uvědomuji, že nic není jisté. To mi dělá starost a zároveň mne motivuje k aktivitě. Cítím odpovědnost za Aperťany, abychom dostáli slibům, které jsme jim dali, stejně tak i vůči klientům. Starost mi i dělá, jak zdravě vybalancovat práci a soukromý život. Práce v Apertě je tedy emočně bohatá.

Jak jsi se kdysi rozhodoval o své profesi nebo o studiu pedagogické fakulty?

Ve věku, kdy rozhodování o svém profesním směřování už bylo navážno, jsem uvažoval o právech či pedagogice. Obojí mne zajímalo, předtím jsem vedl děti v zájmových kroužcích, měl štěstí na inspirativní učitele. Nakonec rozhodl tehdejší systém, kdy jsem mohl dělat jen jedny přijímačky na vysokou školu. Větší šance byla na školu v rámci kraje. Práva se v tehdejším Severočeském kraji neučila. Alternativa dvouleté základní vojenské služby byla strašákem, a tak jsem vsadil na větší pravděpodobnost úspěchu. Práva mne však i nadále zajímala a zajímají.

Praxe a zkušenosti Tě nasměrovaly k založení firmy věnující se vzdělávání dospělých. Jaký rozdíl vidíš ve vzdělávání dětí a vzdělávání dospělých zapojených do praxe?

Principy vzdělávání a proces učení je stejný. Obě formy rozvojové práce mě baví. U dětí vnímám větší důležitost ve věnování pozornosti výchově, u dospělých je větší poptávka k okamžitému, praktickému uplatnění. Pozice učitele má větší formální moc, i když se v současnosti více přibližuje k té neformální lektorské.

Na školeních máš různé skupiny účastníků, co Ti přináší a co Ti berou?

Dávají mi možnost v rámci rodiny a přátel říkat: „Tady jsem školil, tady znám celou výrobu, tady znám tohoto člověka, tady dobře vaří“, a také množství historek, tipů na filmy, knihy, aplikace atd.

Školení jsou pro mne značný energetický výdej a dávají mi tak chuť na sladké a berou některá váhová předsevzetí. Berou mi také iluze o tom, jak to v některých organizacích opravdu funguje, byť mají silný marketing. Občas mi berou pedagogický optimismus, ale jde o jednotlivce.

Ve svých lektorských začátcích jsem hodně přesvědčoval a argumentoval důležitostí vzdělávání. Nyní se více ptám, zda účastníci přišli podpořit sebe, jak vnímají, proč jsou na školení a zda věří, že se mohou v tématu školení posunout?

Jak motivuješ skupinu nebo část účastníků, kteří mají pocit, že školení nepotřebují?

Ve svých lektorských začátcích jsem hodně přesvědčoval a argumentoval důležitostí vzdělávání. Nyní se více ptám, zda účastníci přišli podpořit sebe, jak vnímají, proč jsou na školení a zda věří, že se mohou v tématu školení posunout? Chci v lidech vzbudit otevřenost, chuť něco vyzkoušet, nežít předem v předsudcích o zbytečnosti školení. Pokud nedostanu šanci, nabízím lidem možnost vrátit se do práce.

Při koučincích se určitě setkáváš s problémy a trablemi koučovaných. Co děláš pro to, abys byl v pohodě?

Na lidech, které koučuji, mi vždy záleží. Neumím vést rozhovory s „profesionálním“ odstupem. Zároveň vím, že si musím držet hranice, jinak bych tuto práci nemohl dělat. Většinou se mi daří se přepínat, jsem plně soustředěn a pak přesměruji svou pozornost jinam. Rád pracuji na zahradě a děti mne umí vtáhnout do svých aktivit a zařídit, abych v tom byl naplno.

Lektorský život je časově velice náročný, jak se Ti daří dobře vše skloubit s rodinou, výchovou dětí?

Sladit množství aktivit naší rodiny je velmi komplikované. Pomocníky jsou nám jak blízcí lidé, tak i pomůcky, o které opírám svá školení. Máme koordinační porady, rodinný nástěnný kalendář, kalendáře v mobilu a mnohdy je to i improvizace.

Děti jsou studnice otázek, je nějaká, která by Tě zaskočila, pobavila…

Otázky typu, zda byl už v mém dětství svět barevný či už existovala auta, vlaky. S přibývajícím věkem dětí takových otázek je méně, a naopak přibývají otázky, na které neumím jednoznačně odpovědět. Například otázky na nejlepší film, skupinu, knihu… Většinou neumím říci jen tu nej a děti bývají zklamané.

Máš rád hudbu – jaký žánr nejraději posloucháš?

Považuji se hudebním zaměřením za rockera, tedy mám rád zejména kytarovou hudbu. Vyrostl jsem na Led Zeppelin, Deep Purple, Supertramp, Eagles, Electric Light Orchestra, U2, ZZ Top, později přidal Oasis, Pearl Jam, Erica Claptona… mám hodně oblíbenců.

U Tebe si nedovedu představit, že bys neměl rozečtenou nějakou knihu – jaká je aktuální?

Obvykle mám rozečtené 2 – 3 současně. Kombinuji „pracovní četbu“ s krásnou literaturou. Můj oblíbený žánr jsou biografie, momentálně čtu od Jiřího Muchy: Kankán se svatozáří – Život a dílo Alfonse Muchy.

Životní krédo?

Lepší dobře spát, než dobře jíst.