František Venclovský

Plavání má v naší rodině významné místo. Příběhy o tom, jak můj pradědeček ve velmi pokročilém věku přeplaval opakovaně libereckou přehradu si stále vyprávíme. A tak asi nepřekvapí, že jednou z často připomínaných vět mého dětství je ta, kterou pronesl rodinný hrdina František Venclovský po té, co přeplaval kanál La Manche: „Já su tak šťastné!“ Jaký příběh předcházel této větě, jež se stala jeho pointou?

František Venclovský se narodil 25. dubna 1932 v Lipníku nad Bečvou. Od dětství se věnoval sportu a byl v něm tak zdatný, že se v 50. letech 20. století vypracoval mezi špičkové československé boxery. Stal se přeborníkem českoslovesnké armády ve střední váze a měl před sebou olympiádu v Římě, o které velmi snil. Sen se rozplynul po těžkém úrazu krční páteře během boxerského tréninku. Při služebním tělocviku při letce přes koně se odrazil tak, že dopadl mimo žíněnky. Ochrnul na horní polovinu těla a podle lékařů měl skončit na invalidním vozíku. Půl roku trvalo, než se mohl díky pevné vůli a vytrvalosti, znovu plnohodnotně pohybovat. V rekonvalescenci mu hodně pomáhalo plavání a chození. Aby dal větší smysl plavání v rehabilitačním bazénu tam a zpět, vysnil si, že přeplave jako první Čechoslovák kanál La Manche.

V rámci tréninku chůze ho však zranil díl z projíždějící motorky natolik, že se znovu ocitl na lůžku a musel znovu začít rehabilitovat. Naplňování snu o překonání kanálu La Manche dal i po propuštění z léčebny podobu každodenního 4-hodinového tréninku v českých řekách, jezerech i koupalištích.

Od roku 1964 žádal československé úřady o povolení vycestovat do Francie, aby mohl přeplavat 40 km široký kanál La Manche. Šest let byl neustále odmítán, až teprve v roce 1970 na základě osobního dopisu prezidentovi Gustávu Husákovi, dostal povolení k cestě. 6. září 1970, po mnoha letech příprav, stál poprvé v životě u moře. Vyplaval z Francie, ale v nepříznivém počasí, za velkých vln, deště, s netěsnícími brýlemi, kvůli kterým měl neustále sůl v očích, ho po více jak 12 hodinách plavání vytáhli vyčerpaného, v ohrožení života, na palubu doprovodné lodi.

Nevzdal sea o rok později to zkusil znovu. 30. července 1971, po 15 hodinách a 26 minutách, po 56,5 uplavaných kilometrech na konci úspěšného plaveckého maratónu vykřikl na anglickém břehu onu větu: „Já su tak šťastné!“ A se znalostí životního příběhu Františka Venclovského má pro mne tato věta neuvěřitelnou emoční sílu.

K břehům průlivu se vrátil ještě jednou, v roce 1975, kdy svůj úspěch zopakoval. V té době ve 3. nejrychlejším čase své věkové kategorie. Ve vytrvalostním plavání pokračoval i nadále. Společně s Janem Novákem jako první na světě přeplavali napříč jezero Bajkal.

František Venclovský zemřel na krevní sraženinu, kterou si přivodil, když pomáhal vylovit náklad, který spadldo studené Bečvy. Ve vodě byl příliš dlouho, tělo měl podchlazené na 32 stupňů Celsia. Bylo mu 64 let a byl už mnoho let legendou otužování, dálkového plavání i mistrem sportu. A pro mne i symbolem pevné vůle.