
Znáte to. Jste dospělý, rozumný člověk ve zralém věku. Víte, co od života chcete, máte rádi své pohodlí a dny, kdy se můžete svobodně a v klidu rozhodovat, co budete dělat. A pak se objeví kamarád, se kterým občas cestujete, a nadhodí nápad na výlet, který má trochu bláznivý program: „Letos pojedeme do Alp na Dachstein, budeme potřebovat sedák, mačky, lano, cepín a helmu.“
Normálně by mě něco takového vůbec nenapadlo. Sama bych se pro takovou bláznivou věc nikdy nerozhodla. Přesto jsme bez delšího váhání kývli. Kamarád totiž všechno naplánoval, zařídil, a ještě nás odvezl tam a zpět.
Když jsem pak stála v horách s těžkým batohem na zádech a hlavou plnou obav z toho, co mě čeká, vzpomněla jsem si na dobu, kdy mi bylo jednadvacet. Byla jsem na vysoké škole a jeden kluk z naší party nám nabídl, jestli si nechceme vyzkoušet seskok padákem (ještě klasickým kulatým, ne křídlem). I tehdy jsem do toho šla po hlavě, aniž bych se předem ptala, co přesně to obnáší. Následoval výcvik, který i bolel a pak stres, když se mnou letadlo vzlétlo a strach vyskočit, ale když bylo po všem, byla jsem na sebe neskutečně pyšná.
Je to více jak třicet let a já zjistila, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Pořád v sobě mám ten zvláštní mechanismus, který mě donutí říct „ano“ na věci, které bych sama nikdy nevymyslela. Nedalo mi to a zkusila jsem zapátrat, proč to tak my, lidé, vlastně máme. Zjistila jsem, že psychologové na tohle naše chování mají docela přesné škatulky a vysvětlení.

Úleva pro náš mozek
V dospělosti jsme zvyklí neustále něco organizovat a nést za něco zodpovědnost. Když pak přijde někdo jiný s hotovým plánem, náš mozek zažije obrovskou úlevu. Kamarád odstranil všechny překážky – vymyslel trasu, zarezervoval chatu, řekl, co si máme sbalit. Na nás zbylo jediné a velmi jednoduché rozhodnutí: říct „ano“. Ta úspora energie, kdy nemusíme nic složitě plánovat, nás zkrátka snadno zláká.
V psychologii se tomuto jevu říká únava z rozhodování (decision fatigue). Koncept významně rozpracoval a zpopularizoval sociální psycholog Roy F. Baumeister, jehož teorie vychází z předpokladu, že opakované rozhodování může dočasně snižovat kvalitu dalších rozhodnutí a schopnost sebekontroly. Lidé pak častěji volí jednodušší nebo výchozí řešení či rozhodnutí odkládají.
Sladká nevědomost a optimismus
Proč do toho jdeme, i když nevíme, co nás čeká? Protože si budoucí obtíže často neumíme realisticky představit. Když jsem ve jednadvaceti skákala s padákem nebo teď lezla na Dachstein, neměla jsem vlastní zkušenost s tím, jak těžký bude batoh nebo jak silná může být úzkost před seskokem. Právě proto byly moje obavy menší, než kdybych už něco podobného zažila. Tato „sladká nevědomost“ nám paradoxně často dodává odvahu zkoušet nové věci.
Psychologové tento sklon částečně vysvětlují optimistickým zkreslením (optimism bias), jehož výzkumu se věnuje neurovědkyně Tali Sharot. Svou roli může hrát i klam plánování (planning fallacy), který popsali Daniel Kahneman a Amos Tversky – máme totiž tendenci podceňovat, kolik času, úsilí nebo energie budou budoucí úkoly skutečně vyžadovat.
Zábava druhého typu (Type 2 Fun)
Tohle mě zaujalo asi nejvíc. V outdoorové komunitě se používá označení Type 2 Fun pro zážitky, které během samotné aktivity vůbec nepůsobí jako zábava. Máte strach, je vám zima, jste unavení a říkáte si, proč jste do toho vůbec šli. Jakmile ale všechno skončí, převládne pocit hrdosti, úlevy a radosti z toho, že jste to zvládli. Z nepříjemného zážitku se stane historka, kterou budete vyprávět ještě po letech.
Tento způsob, jak si náročné zkušenosti zpětně vysvětlujeme, dobře odpovídá tzv. pravidlu vrcholu a konce (peak-end rule), které popsal psycholog Daniel Kahneman se svými kolegy. Jejich výzkumy ukázaly, že při zpětném hodnocení zážitků přikládáme mimořádnou váhu tomu, jak silný byl nejintenzivnější okamžik a jak celý zážitek skončil. Právě proto si i náročné výpravy často pamatujeme mnohem pozitivněji, než jak jsme je prožívali ve chvíli, kdy jsme byli uprostřed nich.
Některá poprvé nemusíme opakovat. Jejich skutečným smyslem totiž není stát se naším novým koníčkem. Jejich smyslem je připomenout nám, že jsme zvládli něco, o čem jsme si ještě včera mysleli, že nikdy neuděláme. Stačí, že jsme je prožili.
Věra Růžičková
Key Account Manager ve společnosti Aperta, s.r.o.
Naučte se ovládat 4 účinné rozhodovací techniky a odhalte 7 nejčastějších chyb našeho myšlení na jednodenním kurzu Jak si svým rozhodováním zlepšit život.
Aby náš web fungoval správně a byl pro vás co nejlepší, používáme cookies. Některé jsou nezbytné pro základní funkce, jiné nám pomáhají zlepšit váš zážitek (třeba tím, že si pamatují vaše nastavení nebo nám dávají anonymní statistiky o návštěvnosti).
Můžete si vybrat, které typy cookies nám dovolíte používat: