Když se manažer stává vychovatelem
Na úvod mého zamyšlení pár vět, které jsem v posledních měsících při schůzkách s personalisty či manažery slýchala mnohokrát:
- „Oni se ráno ani nepozdraví.“
- „Sedí vedle sebe a neřeknou si ani dobrý den.“
- „Komunikují spolu jen, když musí.“
- „Jako by tam každý byl sám za sebe.“
- „Normální lidská slušnost se úplně vytratila.“
- „Stačí málo a je z toho konflikt.“
- „Největší problém není práce, ale lidi mezi sebou.“
- „Odborně skvělí, lidsky to drhne.“
- „Atmosféra v týmu je napjatá kvůli úplným maličkostem.“
- „Nejvíc energie nás stojí vztahy, ne práce.“
- „Nikdo nic neřekne napřímo – ale všichni jsou nespokojení.“
Poznáváte některé věty? Když jsem si je tady takto k sobě poskládala, vybavila se mi vzpomínka na základní školu, kdy nám to ve třídě moc nefungovalo a museli jsme absolvovat speciální třídní hodinu s naší třídní učitelkou. To ještě neexistovaly speciální preventivní programy, kdy bychom seděli do kruhu bez stolů a hráli nějaké hry. Ale třídní byla už tenkrát poměrně osvícená, přišla, přednesla pravidla slušného chování i oblékání, zeptala se, co jako třída navrhujeme a byla z toho moc hezká diskuse a plno nápadů, co můžeme pro lepší atmosféru udělat jinak. A nakonec na sedmou a osmou třídu základní školy vzpomínám moc ráda, protože jsme se spolužáky zažili plno věcí, i díky této třídnické hodině.
V čem je to stejné?
A možná právě proto mě dnes znovu a znovu překvapuje, jak podobné situace řešíme – jen v jiném prostředí a s jinými lidmi.
Jen místo dětí sedí v místnosti dospělí.
Místo třídní učitelky přichází manažer.
A místo třídnické hodiny se tomu říká porada.
Princip je ale často stejný.
I dnes je potřeba zastavit se, pojmenovat, co nefunguje, nastavit základní pravidla a dát prostor lidem, aby si k sobě znovu našli cestu. Jenže je tu jeden zásadní rozdíl – u dospělých automaticky předpokládáme, že tohle všechno už mají dávno zvládnuté. A právě tady se podle mé zkušenosti často mýlíme.
Manažeři se tak dostávají do role, kterou si většinou neplánovali. Vedle vedení výkonu začínají nastavovat hranice, kultivovat komunikaci a vracet do týmů něco, co bychom mohli jednoduše nazvat „základní lidské fungování“ či „pravidla slušného chování“. Možná to zní přehnaně. Možná je to nepříjemné si to přiznat. Ale realita z mnoha firem tomu odpovídá.
Dobrá zpráva je, že stejně jako tehdy ve třídě, i dnes se dá atmosféra v týmu změnit – když víme, na co se zaměřit a jak s lidmi pracovat.
