Spojujícím prvkem je zpravidla uniknout z místnosti. Nabízejí se tak scénáře a příběhy jako útěk z vězení, nebo z podmořské ponorky, ale i z faraonovy krypty, nebo prostě jen z laboratoře, či ze školy. Originální zasazení do kontextu a atmosféra jsou stejně důležitým prvkem jako zapeklité, interaktivní a nápadité úkoly. K jejich rozlousknutí většinou není potřeba fyzická zdatnost nebo předchozí vědomosti, ale prostě jen selský rozum a dobrý nápad. Díky tomu je normální, aby hru stejně úspěšně řešili děti i dospělí.
Nechat se zamknout se svým partnerem, rodinou či kamarády do místnosti a pomocí luštění šifer a propojováním stop hledat pod časovým limitem cestu ven. Tento fenomén, který se za posledních deset let rozšířil z Japonska po celém světě, si našel cestu i k lidem u nás. O co přesně jde a proč jsou únikovky tak oblíbené?
Chytré mechanismy i interaktivita vedou k „aha“ momentům a překvapením.
Pro celý zážitek je důležitá i postava moderátora hry, taky označovaného jako game mastera, který skupinu uvede do příběhu, a pak většinou pomocí kamer sleduje a dává pozor, co již bylo ve hře objeveno, aby je pak mohl nenápadně posílat skrze vysílačky správným směrem. Zajímavým momentem může být i to, že moderátor hry komunikuje například pomocí psaných zpráv, nebo se hry přímo účastní. Z her se díky těmto postavám stává interaktivní flexibilní hra. Je už jen na game masterovi, aby empaticky a citlivě reagoval na potřeby týmů a odhadoval, kdo si ještě užívá řešení těžkých hádanek a kdo potřebuje pomoc.
Vytvořit hru od úplného startu, může trvat až půl roku – od dobrého nápadu, ladění příběhu, připravení rekvizit přes testování hry, propagaci a zaškolení lidí. Stále častěji se proto řada nových center rozhodne odkoupit licenci od některého ze stávajících provozovatelů. Jedno centrum pak typicky poskytuje okolo dvou až pěti her. Jelikož je stále potřeba hledat nové zákazníky, neboť hra se dá hrát jen jednou, je běžné, že je třeba místnosti za běhu nejen vylepšovat a upravovat, ale i úplně obnovovat.
Po vzoru virtuální reality nabízejí únikové hry přenesení do nového prostředí. Chytré mechanismy a interaktivita vedou k „aha“ momentům a překvapením. Může se například stát, že při rozsvícení žárovky na jedné straně pokoje, dojde ke spadnutí padacích dvířek od sejfu na straně druhé. Vedle toho vede boj proti času k práci pod tlakem a adrenalinu ze soutěžení. Hra tímto způsobem vzbuzuje silné emoce – radost, překvapení a pocit úspěchu při řešení úkolů. Protože ale týmy mají jasný společný cíl, spíše, než aby rozdělovala, tak lidi spojuje a tmelí.
I když se některým týmům nemusí podařit stihnout najít cestu ven, zážitek, který si odnesou je neméně silný. Naopak, motivuje se příště vrátit a zkusit štěstí v některé z jiných místností. Týmy, které už mají několik únikovek za sebou, bývají někdy v řešení úspěšnější – lépe dokážou odhadovat, které prvky ve hře spolu souvisí a jak jsou propojeny, a které elementy jsou jen rušivými prvky – je velmi časté, že i skupina, která tento typ zážitku zkouší poprvé, bude velmi úspěšná.
A jelikož na konci čeká všechny týmy fotka s rekvizitami dokumentující tento zážitek, stává se z celé hry zážitek šiřitelný na sociálních sítích. Všechny tyto prvky tak dělají z únikových her návykovou, zábavnou aktivitu spojující rodiny, přátele, ale i firmy.
Tento článek a mnohé další na téma Svět jako hra si můžete přečíst v Aperitivu podzim 2019/zima 2020
Tereza Bučková
čerstvá absolventka psychologie
Ač mě hry fascinují už dlouho, svoji první únikovku jsem zažila až v roli herního moderátora. Od té doby nedám na tento typ zážitku dopustit. Rok a půl jsem strávila ve společnosti, která se zabývala vyvíjením a testováním nových, neobvyklých únikových her vevnitř i venku.
