Pro klid nás všech, tj. běžných a chybujících rodičů, bych ráda uvedla, že sociálně-právní ochrana se zaměřuje skutečně pouze na nejvíce ohrožené děti …
Pro klid nás všech, tj. běžných a chybujících rodičů, bych ráda uvedla, že sociálně-právní ochrana se zaměřuje skutečně pouze na nejvíce ohrožené děti a není moc pravděpodobné, že „úředník“ zazvoní i u našich dveří. Aby bylo zřetelné, v jakých situacích může moc státu zasahovat do situací ohrožených dětí, vstoupil v roce 1999 v platnost zákon, který vymezuje oblast sociálně-právní ochrany dětí (Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí). V § 6 tohoto zákona jsou podrobně vymezeny situace, na které se sociálně-právní ochrana vztahuje a kdy je stát prostřednictvím úřadů oprávněn učinit v rodinách určité intervence. Jedná se především o situace, kdy se dítě ocitlo z různých důvodů bez péče rodičů nebo jeho rodiče vážným způsobem neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti (např. dítě je hrubým způsobem týrané nebo zanedbávané). Zmiňovaný zákon také zdůrazňuje, že tyto situace musí trvat určitou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dítěte nebo jsou či mohou být příčinou jeho nepříznivého vývoje.
Dnešní tendencí rozhodně není děti z rodin odebírat …
Pokud se ohrožené dítě nějakým způsobem dostane „do hledáčku“ pracovníků sociálně-právní ochrany,
třeba i na základě ohlášení veřejností, jsou sociální pracovníci z místně příslušného Oddělení sociálně-právní ochrany (dále jen „OSPOD“) povinni situaci dítěte prověřit. Pokud je dítě skutečně vyhodnoceno jako ohrožené dle výše uvedeného zákona a je zařazeno do evidence OSPOD, sociální pracovníci následně ve spolupráci s dalšími aktéry vytváří tzv. individuální plán ochrany dítěte a s rodinou dále intenzivně pracují.
V ideálním případě by rodinám měli být k dispozici profesionální sociální pracovníci, kteří využívají moderní metody sociální práce, a ruku v ruce s tím by měla přijít nabídka efektivních a kvalitních služeb. Dnešní tendencí rozhodně není děti z rodin odebírat pouze na základě selhávající péče rodičů a už vůbec ne z hygienických nebo ekonomických důvodů. Psychologové dávno prokázali, že dětem je nejlépe ve vlastních rodinách, ačkoliv z pohledu obecné normy můžeme mít k životnímu stylu některých rodin určité výhrady.
Pokud se rodinu přesto nepodaří tzv. sanovat /udržet spolu/ a děti budou soudem svěřeny dočasně mimo ni, je současným trendem sociálně-právní ochrany snaha hledat řešení, které děti co nejméně „poškodí“. Pokud se vhodný pečovatel nenajde v širší rodině (např. prarodiče, teta či jiní příbuzní), je v dalším kroku zvažováno umístění dítěte ve státem prověřené pěstounské rodině. Až jako krajní řešení se zvažuje umístění dítěte do některého ze zařízení, kde bude vykonávána ústavní péče. Pokud rodiče dítěti hrubým způsobem neublížili a nebyli tak zbaveni rodičovských práv, zůstává jim i jejich dětem právo na vzájemný kontakt. Tento kontakt a vzájemná podpora tak mohou být motivací k tomu, aby si rodiče vyřešili svou situaci a důvody k odebrání dítěte by mohly pominout. Vždy ale záleží na přístupu rodičů, ochotě ke spolupráci, jejich zdrojích a osobní síle.
Je třeba podotknout, že do oblasti sociálně-právní ochrany dětí naopak nepatří řada situací, se kterými se občané na úřady obrací. Jsou to lidé, kteří předpokládají, že za jejich vztahové nebo výchovné problémy převezme zodpovědnost stát. Tito bez-mocní dospělí čekají, že se přeci jen někde na úřadě najde někdo, kdo důkladně prozkoumá jejich situaci, potvrdí jejich stanovisko a pak najde nějaké zázračné řešení, jak „pravdu“ dotyčného zprostředkuje světu. Když to bude na papíře s razítkem, je to značka ideál. Bohužel tito lidé, neznalostí zákonů a vlastní nekompetentností, odčerpávají poměrně velké množství energie lidem, kteří na odděleních ochrany práv dětí pracují a jejichž primárním úkolem je pomáhat skutečně ohroženým dětem.
Tento článek a mnohé další na téma MOC si můžete přečíst v Aperitivu jaro/léto 2019
Petra Štětková
pedagožka a externí lektorka Aperty, s.r.o.
Jako bývalá vychovatelka dětí v dětském domově jsem viděla děti, jejichž životy byly poznamenány bezmocí jejich vlastních rodičů. Viděla jsem také dětské oči plné touhy, naděje a odhodlání…
