Mrholí, místy prší. Na konec září je poměrně zima, nevlídno, vlezlo. Půda v lese je nasáklá, kape i z listí na stromech. Větřík občas přidá na síle, odvane mlhu, pod níž se skrývají krásné žulové balvany a skály. Bukovému lesu to přidává na tajemnu, má své kouzlo i v tomto nevlídném počasí.

Vím, že mám asi 6 hodin času. 6 hodin …. v dešti a zimě a na jednom místě, kde není nic, kam bych se schovala. Je to naprosto děsivá představa. Co tu budu tak dlouho dělat? Hlavou mi letí myšlenky, co bych za 6 hodin všechno udělala, co všechno za tu dobu stihnu v práci obvykle vyřídit, co bych doma  zvládla práce, na zahrádce… A já jsem v lese, deštivém a chladném počasí a nemohu se hnout z tohoto místa. Jsem z toho vnitřně vyděšená, trochu mě chytá panika.

Uvědomuji si, že první, co musím udělat, je opravdu vědomě zpomalit. A tak ubírám na rychlosti svých pohybů. Vše musím od této chvíle dělat s rozvahou, nepospíchat, na všechno mám najednou nekonečně času. Je to těžké. Neumím dělat pomalu. A tak se stále při každém pohybu musím kontrolovat, aby nebyl zbytečně zbrklí. Ale hýbat se musím, protože by mi jinak byla zima.

Objevuji houby. Tak to je příjemné zpestření. Pomalu obkružuji své místo, abych se každých cca 20 minut vrátila zpět a zkontrolovala, že je vše v pořádku. Hub je poměrně hodně a tak mé oči pátrají po všech zákoutích v blízkém okolí. Zakazuji si dívat se, kolik je hodin. Zkouším pouze odhadovat, kolik je. Ubíhá to opravdu velmi pomalu. Začínám si všímat jiných detailů, než jsou ukryté houby. Mlha se skoro rozpustila a více odhalila svahy s buky a nespočetnými skalami.  A tak se mou další zábavou stává zkoumání jejich tvarů. Je tu několik skalních bran, jednou vede cesta skrz. Je tu vyšlapáno mnoho stezek od zvěře, je zajímavé je následovat.

Pod kameny vyvěrá pramen. Voda je průzračná a pomalu si razí cestu skrze listí a trávu, pomalu nabírá na síle a vytváří malé tůňky.  V „normálním“ čase bych tomuto vůbec nevěnovala pozornost, nyní pozoruji, jak voda mění tvar, jak poskakuje přes malé kameny, jak mění rychlost. Je to pro mě neskutečně objevné. Také si více všímám listů na stromech a kapek, které se na nich vytvářejí. Najednou se zamotám do pavučiny. Je na místě, kde jsem asi před hodinou musela projít. Dívám se, jak je pavučina zachycena mezi tři stromy, které jsou od sebe poměrně vzdálené. V pavučině jsou kapky naskládány jak korálky. Zázrak.

Nějakou dobu prožívám nadšení z tohoto nového stavu, toto náhlé zpomalení si užívám a zažívám vnitřní radost. Déšť však neustává, cítím, že v botách mám již mokro a to vzlíná i kalhotami vzhůru. Naštěstí jsem vybavena a komplikovaně se v tom dešti převlékám. Ještě mám před sebou více jak 2 hodiny. Nebo to tak odhaduji. Už skoro nemám nápad, kam zase jít. A tak znovu obcházím místa, kde jsem již byla několikrát. Začíná se to opravdu táhnout. Radost z detailů už vyprchala. Mozek zrychluje, jsem neklidná.

Už se tu nikdo více jak půl hodiny neukázal. Pochybuji, že ještě někdo přiběhne. A tak začínám balit to, co už nebude určitě potřeba. Vylévám zbytečnou vodu a rozhoduji se, že oba barely donesu dolů k cestě. To mi totiž dobře zaplní čas a ještě se zahřeju. Byla to skvělá volba a také mi to zvedlo náladu, že něco dělám a hýbu se za nějakým účelem, než jen abych neztuhla zimou. Konečně telefon, že mohu všechno zabalit. Konec závodu. Vrací se mi má původní rychlost.

Věra Růžičková
Key Account Manager ve společnosti Aperta, s.r.o.