Odložila jsem rozečtenou knihu Objektivní nález od Tomáše Šebka, protože se mi už zavíraly oči. Je po půlnoci, několik dní před koncem roku 2025. A ejhle — spánek nikde. Obracím se z boku na bok, na záda, počítám. Nic. Je mi jasné, že hned neusnu. A tak si začnu v hlavě přehrávat svůj rok 2025.
Jaký vlastně byl?
Ovlivněná čerstvou krásnou zprávou o narození miminka v naší širší rodině si vybavuji i další události tohoto roku. Byly to svatby, těhotenství… Napočítám jich sedm. Naproti tomu si uvědomím i sedm nepříjemných zpráv o nemocech mých blízkých.
A o vánočních svátcích jsem viděla sedm pohádek. Vzpomenu si také na sedm zajímavých knih, které mi v roce 2025 prošly rukama. A v práci mám sedm skvělých kolegů… Ta sedmička mi zatemňuje mysl. Je v ní cosi mystického — i číslo 25 dává v součtu sedm. Tak jinak. Odpoutávám se od čísel a jen přemítám, co se mi v roce 2025 opravdu dostalo pod kůži.
Vybavují se mi dva telefonáty, při nichž mě doslova polilo horko. Musela jsem ale zůstat klidná, protože pomoc potřebovali ti na druhém konci. Jsou to chvíle, po kterých jsem si musela každodenní procházku trochu více natáhnout. Naštěstí byly jen dva.
Výlety
Ohromil mě klášter v Tomaru v Portugalsku. A tady u nás mě dostal hřbitov ve Zlíně.
Vzpomínám si také na několik mostů, jejichž přechod byl spojený s konkrétním zážitkem. Most Ludvíka I. v Portu je nejen majestátní, ale i zábavný — hlavně když jdete po horním patře a občas musíte uskočit před projíždějícím metrem. Noční lávka HolKa v Praze je netradičně nasvícená a při pozornějším pohledu na zábradlí objevíte hlavy zvířat. Nejvíc se mi ale pod kůži zaryla lávka… vlastně spíš klády přes Mohelku u Letařovic, bez kterých bychom řeku suchou nohou nepřešli. Musela jsem po čtyřech — přejít ji vstoje jsem se bála. Možná to bylo fyzicky náročnější, ale pro mě to byla jistota. A taky uvědomění, že ne všechno se dá překonat se vzpřímenou hlavou.
Myšlenky mi zabloudí do lesa, kde jsme sbírali houby. Ten pocit, když narazím na místo s několika zdravými hříbky, opodál křemenáče, bedly… To objevování mě nesmírně baví.
Vzpomínám i na výlety do Oldřichovských bučin — za jasného slunečného počasí, ale možná ještě víc tehdy, když je les zahalený mlžným oparem. V tu chvíli se z něj stává tajemné místo, a i ta nejznámější zákoutí vypadají úplně jinak. A s tím přichází další a další vzpomínky na místa, zážitky a také různá setkání se zajímavými lidmi.
Vydařilo se také několik akcí, které jsem organizovala v Apertě pro naše klienty, nebo v rámci Sokola či pro své blízké. Při přípravách mám vždy spoustu obav, plánuji do detailu, při realizaci cítím napětí — a pak přijde úleva, když dorazí pochvala od účastníků. A přesto to stojí za to. Nebo možná právě proto?
Závěrem
Každý z těchto okamžiků má svůj vlastní význam i barevnost. A všechny jsou o neustálém překonávání drobných i větších výzev. O to víc si uvědomuji, jak důležité je žít přítomným okamžikem a vážit si malých radostí, které nám každý den, měsíc i rok přináší. Dochází mi také, že už jsem si v tomto století odžila celé čtvrtstoletí. Wau. A teď se těším na rok 2026 — protože po něm pak přijde ta sedmička.
Věra Růžičková
Key Account Manager ve společnosti Aperta, s.r.o.
Chcete-li lépe porozumět nejen sobě, ale i lidem kolem sebe, může vám být inspirací náš program Proč se druzí chovají, jak se chovají.
