Pohlcení příběhem

Mívám období, kdy čtu jednu knihu za druhou. A jindy období, kdy čtu několik knih dohromady. V tom prvním případě to jsou knihy, které mají příběh a čím více stránek, tím radši se do nich pouštím. V druhém případě to jsou knihy, které mám pro sebe pojmenovány jako odborné a ty se nedají číst do dvou do rána. U nich si přečtu jednu kapitolu a musím to nechat uležet. Nebo to jsou různé cestopisy, příručky, knihy o „fungování vesmíru“.

Období po Vánocích je stvořeno pro dlouhé pročtené noci. A vždy tomu nahrají i knihy, které se objeví pod stromečkem. A ty poslední jsem si velmi užila. No, možná se dá říci, že prožila až do morku kostí.

Nejdříve jsem sáhla po knize od Ruty Sepetysové s názvem Musím tě zradit. Autorku jsem již znala, proto jsem dala její knize přednost. Prožila jsem si pád totalitního režimu v Rumunsku očima sedmnácitiletého Cristiana. Mě také bylo 17, když u nás proběhla sametová revoluce, a proto jsem mohla porovnávat. O to víc mě kniha pohltila a vyhledávala jsem si k tomu ještě další dobové reálie, abych si vše připomněla.

Navázala jsem hned druhou knihou od Evy Střihavkové s názvem Dýchej za mě. Zde byly hlavními hrdinkami ženy, ženy skutečně žijící v první polovině 20. století Augusta a Milada Nekolovy. Kniha je zasazena převážně do období 1. světové války. Již v první knize z Rumunska bylo popisováno strádání a nedostatek, a v tomto příběhu to pro mě vystoupilo ještě mnohem více do popředí. Já v období povánočním, kdy je všude plno jídla a pití a všeho na co si vzpomenu a v knize neskutečná bída a hlad. Kniha mě tak pohltila, že jsem přestala mít úplně chuť na jídlo, bylo mi to i divné, že bych měla jíst, když nemám úplně hlad. To se mi už dlouho u čtení příběhů nestalo.

Obě knihy měly společné toto: nejistotu a strach, ale také odvahu a lidskou sounáležitost. Důležitým poselstvím pro mě je, že v každé době mají lidé své cíle a hlavně sny. A také to, že svoboda opravdu není samozřejmostí.

Přečtěte si: