Určitě máme každý nějaký oblíbený vánoční zvyk či tradici. Někdo rád sleduje pohádky, někdo vyrábí domácí vánoční bouli, jiný nevynechá půlnoční, další vaří rybí polévku, mnozí si užívají štědrodenní procházku. I já mám svůj vánoční rituál. Ohromně se těším na stavění betlému. Ten náš jsem už jako dospělý vyprosil na svém tátovi. S ním jsem ho jako malý kdysi kupoval na blešáku v Liberci v restauraci Střelnice. Figurky jsou z papírmaše a stejný jsem jednou objevil, že je vystavený v muzeu v Mariánských Lázních.
Na betlémech se mi líbí, že je tam všecko. Prostě to tam jeho tvůrce často napral a vůbec se netrápil čistotou historie, flóry a fauny. Palmy stojí hned vedle borovic, čeští pasáčci ovcí troubí na trumpety spolu s choboty indických slonů, selky se vedou za ruku málem s černochy. České řemeslo, židovské řemeslo, moderní kolotoče, parní lokomotivy… Však ono si to dohromady sedne. A co je vlastně lineární historie před oslavou věčnosti samého Boha, který v podobě novorozeně leží v kolíbce a určitě řve, protože je mu zima.
A pak to samotné drama. Ti všichni jsou tu, aby se jemu – dítěti – uklonili. Ale ne tomu teď a tady ubrečenému a možná sotva živému, ale spíš tomu, co je v něm, budoucnosti, kterou přináší. Nesou mu dary, moudré dary, žádné blbosti na jedno použití, ale spíš ty na dlouhé a smysluplné žití. Má-li být budoucnost dobrá, musí být i dítě dobré, silné, odvážné, otužilé, zvídavé, milující druhé, žádný rozmazlený ňouma, co za něj všecko rodiče zařídí nebo sebestředný narcis. A dítě nebude dobré, když jeho okolí: rodiče, přátelé, vychovatelé, řemeslníci a podnikatelé, králové, politici i manažeři nebudou to samé. To ani Bůh nebo geny nezařídí.
Někdy si při tom stavění sním, jaké to asi tenkrát muselo být. Ten příběh se odehrává v době plné zmatku – v Palestině probíhalo sčítání lidu, všude plno nebezpečí, celé národy v pohybu. Chtělo to od všech, kdo za malým Ježíškem přišli, velkou dávku víry, odhodlání riskovat, nasadit vlastní kůži. A taky schopnost všímat si neobvyklých jevů (betlémská hvězda) a vtisknout jim smysl. Mnozí spěchali (Bože, jak mohli vědět, že některé chvíle se neopakují?). Prali se s pochybnostmi, ale prali to tam, a tak se jistě nevědomky a necíleně stali součástí velkých dějin. Přeji si, přeju vám, abychom to všichni přesně takhle uměli. Nejen v roce 2026, ale i v těch dalších.
Betlém je určitě umělecky a intelektuálně bizarně absurdní, fantaskně naivní, kýčovitý, sentimentální. Ale když ho stavíte, stejně jako se životem se s ním musíte nějak poprat.
A tak už se zase těším a představuji si, jak beru do ruky figurku po figurce a přemýšlím, kam ji letos umístím. Z knížek stavím krajinu, manželce jsem opět vybrakoval šuplík s šátky, kterými na jejich deskách tvořím louky a pole. Myšlenky víří, mozek to tam pere, víno z láhve i cukroví z talířku ubývá.
A já jsem šťastný a veselý jako ty Vánoce. No, a možná i malinko cinknutý…
Klidný vánoční čas.
A kupte si betlém – velký – s mnoha figurkami.
Olda Kvasnička
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.