Chvála radám
Rady to mají dnes nějak podivně těžké. V mezilidské komunikaci jsou málem na indexu. Někdy mám dokonce pocit, že se tu objevila celá obrovská skupina lidí, kteří mají z rad snad úplnou kopřivku. Radu vnímají jako nepřístojné kecání do svého života. Ještě tak, když si sami řeknou, ale pokud je to rada nevyžádaná… to si prostě k nim nemůžete dovolit. Na milost berou možná zpětnou vazbu, ale jen tu pozitivní a především nehodnotící. (Bože, existuje taková vůbec?)
Já ale chci vzdát hold radám a oslavit ty, kteří si o ně říkají, přijímají je, přemýšlí o nich a zkouší to podle nich. A zrovna tak povzbudit i Vás, kteří je dáváte.
Proč?
Protože rady neuvěřitelně dynamizují výkon, podporují růst, pomáhají se nezdržovat zbytečnými chybami, nabízí, jak se zlepšit, generují nápady. Jsou většinou rychle vyhodnotitelné a ověřitelné. A paradoxně pomáhají nalézt vlastní originální cestu. Když se totiž radami řídíte, poznáte, že na vás ne všechno funguje a tak radu drobně přizpůsobíte svému naturelu nebo možnostem. Už jste ale na cestě, vykročili jste a jedete k úspěchu. Rada je na rozdíl od zpětná vazby vždy prospektivní – generuje konkrétní kroky do budoucna. Zpětná vazba bude vždy retrospektivní – hodnotí výsledky, nebo cestu k nim.
Zpětná vazba
Pozor, nezavrhuji feedback, je skvělý, když máme čas o něm přemýšlet a především, když nad ním umíme udělat vlastní sebereflexi.
Ale „dobrá rada – je prostě nad zlato“, resp. má potenci se ve zlato proměnit. Vždyť dovede si představit, že vrcholoví sportovci dělají úspěchy jen z feedbacku? Jistě, ten je také přítomen, ale trenér je i od toho, aby radil. Zrovna tak manažer, kolegové v práci, koučové a terapeuti (teď jsem možná spáchal svatokrádež), učitelé, rodiče, dědové, babičky, sourozenci, kamarádi…
Chválím rady a vyzývám, raďme si, co to jde. Je vlastně zvláštní, že rady – ty v živé komunikaci – nemají zrovna na růžích ustláno. Protože na AI frčí úplně bez problémů. Udělali jsme si to tak, že je dnes těžší si o radu říci druhému, než robotu. Jenže pokud si přestaneme my lidé radit, nebude to s námi dobré. Mám-li dát radu, musím přemýšlet, musím ji vymyslet v kontextu situace, v jaké vzniká. A umím-li radu přijmout, přijímám svoji růstovou cestu, jsem dostatečně pokorný i sebevědomý na to, „si nechat radit“.
V psychologii se tomu snad ještě stále říká, že jsem zralý člověk. Rady tak rozvíjejí mnohé druhy inteligence – těch, kdo je dávají i těch, kdo je přijímají. A poslední poznámka závěrem: Lidské rady jsou vždycky individualizované, bývají dokladem toho, že mi na druhém záleží, že o něm i o sobě nějak přemýšlím ve vztahu. A o to nám snad ještě pořád jde.
Toto psal Oldřich Kvasnička – ne AI
