Chvalozpěv na cvičení a cviky

Onehdy jsem stínoval vedení porady managementu nejmenované společnosti. Velká firma, velký pan ředitel. Šlo to parádně. Chválím ho. „To víte, pane Kvasničko, chce to mít cvik.“ Zarazil jsem se. Hned mi v plné síle došlo, jak velký rozdíl je mezi cvičením a cvikem. A také jsem už dlouho o cviku nic neslyšel. To se spíše dozvím něco o tom, že to chce mít talent, životní zkušenosti, štěstí, kamaráda či lobistu na správném místě, pozitivní motivaci, kouzlo osobnosti, možná ještě tak nějaký trik, jak na to. Ale cvik? To je dnes skoro retro. Rozhodně nedostatková záležitost. Koupit nejde, ani na e-shopech jsem ho nenašel. Zdědit jde také obtížně, jako dárek se nedává a ukradnout ho…? No to vůbec.

Mít v něčem cvik je záležitost píle a vůle. Cvik je výsledek. Cvičení cesta. Ale ano, každý to víme, přesto tak nějak mlsně pokukujeme už po tom výsledku. A vůbec nevadí, že určitě všichni nějaký cvik v něčem máme. Některé jsou užitečné, jiné už méně. Tak třeba pověstné plivnutí na hvězdu lokomotivy z filmu Knoflíkáři je dost unikátní cvik, ale těžko se jím uživíte, a na charismatu to hrdinovi také nepřidávalo. Cviku dosáhneme opakovaným a neustálým procvičováním. Také nic objevného. Jenže pozor, jsou mezi námi borci, kteří mají cvik na to, jak dosáhnout takřka jakéhokoliv cviku. A to už je jiná liga. Myslím, že hodně dobrá cesta mezi elitu „Mistři dosažení cviku“ je právě přes tělesné cvičení. Neříkám, že to nejde i jinými výzvami, ale tato mi přijde vyloženě dobrá. Učí tělo, aby si zvykalo na zátěž, bolest, únavu i úlevu, relaxaci i blaho, učí mysl se v daném časovém úseku pekelně soustředit, přemýšlet, hledat varianty. V tělo-cviku  se duševní a tělesné krásně propojuje. Cvičením získáváme obecný a universální cvik vytvořit si systém, být efektivní, mít výsledky. Učíme se, že stojí za to podstoupit i nechuť a utrpení během činnosti pro očekávané uspokojení a radost na konci. Kdo v používání  těchto dovedností má dostatek cviku, je v zásadě neporazitelný, spokojený a šťastný.