Od konce ledna pracuji s některými covid týmy v českých nemocnicích. Poskytuji podporu, jsem na místě, k disposici, naslouchám, nepřekážím, jde-li to, přiložím ruku k dílu, věnuji čas, nadhled. Je to práce tichá, tak jiná oproti tradičním školením. Vyprávět mají Oni.
Některým to jde, mnohým taky ne. Co na tom. Co na „covidáriu“ se děje a je, má už tak být. Pohled často postačí. Ochota „cizího“ bez hodnocení a soudů, dlouze a v plné igelitové zbroji sdílet nasazení i zmar v jednom má aspoň na chvíli kouzelnou sílu jedno trochu posílit, druhé naopak trochu rozpustit.
Nevím, jestli je něco učím, pro to tam ostatně ani nejsem, ale oni učí mě. A tak se s vámi podělím, o to, co jsem slyšel. A viděl, že funguje, a dělá z běžných týmů ty nejlepší.
Budu jako ONI – stručný a až na dřeň.
- Seď, prosím tě, já to udělám za tebe!
- Potřebuješ s něčím pomoct?
- Díky.
- Už nemůžu, co má dělat…?
- Uvařím vám kafe, kdo si dá (říká primář všem)
- Jsme plný, ale co noční, takhle jim to nemůžeme nechat…
- Holky, jste dobrý…
- Chlapi, vy taky…
- Pocem, ukážu ti, jak se to dělá!
- Vidíš, už to umíš!
- Bez vás (myšleno vypomáhajících doktorů a sester z jiných oborů, ale i managementu) bysme to nezvládli.
- Co doma, dáváte to…?
- Hele, a tenhle znáte…?!
Tak jak, jste nejlepší tým? Jsou to běžné věty vašeho týmu? Možná ne, ale to nevadí. Protože rozhodně jimi být mohou.
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.
