Když nevíš co a jak, tak … improvizuj!

V roce 2014 jsem jela se svou spolužačkou v MHD v Hradci Králové na přednášku na vysoké škole.
O pár zastávek později přistoupila její kamarádka Lenka. Všechny jsme se společně daly do hovoru. Lenka se zmínila, že dělá improvizační divadlo. To mě zaujalo a ptala jsem se na podrobnosti. Lenka vyprávěla: ,,Improvizační divadlo, jinak řečeno impro, je divadlo, kde nemáš scénář, vše se děje tady a teď. Od diváků dostaneš téma a hraješ.“ Já na to nadšeně: ,,Ty jo, to je zajímavé, můžu se někdy přijít podívat?“ Myslela jsem na představení. Lenka ale pohotově zareagovala: ,,Zítra máme trénink, tak přijď.“ A já s obavami přišla, s nadšením odcházela a už nikdy impro neopustila. Improvizace je prostě super!

Když někomu řeknu, že se věnuji improvizačnímu divadlu, častá reakce je následující: ,,To je skvělé, tak to tě nic nepřekvapí.“ nebo ,,Se vším si poradíš.“ Krátce řečeno: Když nevíš co a jak, tak … improvizuj! A nebo ne…? Předtím, než jsem začala sama aktivně hrát impro, myslela jsem si, že k improvizaci se člověk uchyluje, když selže jeho plán, nebo když žádný plán nemá. Postupně jsem zjistila, že je to všechno ještě trochu jinak. A jak tedy? V improvizaci platí heslo: nechte se překvapit, ale nenechte se zaskočit.

Je to podobné jako například se svaly; každý je má, ale pokud chce být skutečný svalovec, na kterém je z dálky vidět, že maká v posilovně, je třeba své svaly trénovat. Stejně tak improvizace má svá pravidla a doporučení, jaké improvizační dovednosti je třeba trénovat. Proto platí heslo: Improvizuj připraven. Sice nevím, jaké bude téma, v jakém prostředí se ocitnu, ani jaká postava budu já nebo můj spoluhráč, ale můžu se opřít o nástroje, které improvizátor každý týden zlepšuje na tréninku. A díky tomu, když nevím co a jak, tak… vím, že mám své impro nástroje, o které se mohu opřít. Zjistila jsem, že to stejné platí i v komunikaci. Každý umí mluvit, ale jak mluvit, jaká slova a kdy je volit, to je umění, které je třeba kultivovat. Na školení člověk také trénuje a získává své komunikační nástroje, o které se poté může opřít. A když to bude potřebovat, tak zkrátka ví – nechá se překvapit, ale ne zaskočit.