Letní žár
„Zas usedám k ohni a zachovávám rod…“ zpívá liberecká skupina Těla v prastarém rockovém hitu. Věřím, že každý už to zažil, sedíš u ohně, koukáš do plamenů a pak ty nebo někdo jiný řekne něco ve smyslu: „…stejně, viď, jak to přitahuje… do těch plamenů pořád koukat… proč to tak asi je?“
Žár i zář
Žár i zář mají jazykově původně stejný základ. A jako mají stejnou etymologii, mají pro nás stejnou přitažlivost. Instinktivně se stahujeme k teplu a přirozeně stáčíme své pohledy k zářivému.
Je začátek léta. Ještě nevíme, jestli nás čeká studené nebo žárné a zda v něm bude dost zářných chvil a setkání. Nevíme to, ale myslím si, že po tom většina z nás touží. Žár i zář k létu patří. Bez nich je to blbé, nepodařené léto. Ale patří i k nám? Žár i zář – vášeň? Bez nich je to blbý, nepodařený život. Vášeň je tak přitažlivá, magická, často transformační – mění nositele, nás i okolí. Bez vášně, zapálení se pro věc by nebylo velkých úspěchů, ani malých dodělávek. Lidé se žárem – vášní – nepotřebují od druhých ani motivační pobídky, ani přidělování práce. Jsou zapálení a pro věc hoří. Všiml jsem si, že ti, právě ti paradoxně nejméně hovoří o syndromu vyhoření. A naopak, mnozí, kteří ještě ani plamínkem neškrtli, už se strachují, aby náhodou nevyhořeli, kdyby se do akce více pustili.
Dva typy
Žár i vášeň rozděluji na dva typy. Jsou lidé i ohně, co mají ten prudký typ. Žhnou silným, lehce viditelným plamenem. S vervou se vrhají do úkolů i aktivit, prudce diskutují, rozmáchle tvoří a divoce milují. A pak jsou tu ti druzí, říkám jim ti s vnitřním horkem. Jejich vášeň není na první pohled tak nápadná, spíše působí jako trvalá síla a urputnost rvát se s překážkami. Jsou věrní svým slibům, spolehlivě oddaní lidem, úkolům, nárokům, nápadům i touhám.
Pamatuji si, jak v knihách Eduarda Štorcha pravěcí lidé úzkostlivě chránili oheň a trestali ty, kteří se o něj nepostarali a neudržovali ho, neřkuli ho vědomě dusili. Myslím, že tak by to mělo být i s lidmi vášně. Měli bychom je hodně pečlivě chránit, poskytnout jim prostor a být rádi, že se můžeme tak trochu ohřát jejich plameny a hledět, kam nám svou září ukazují. A pak bychom také měli trestat ty, kteří je dusí a někdy dokonce hasí. Pravda je totiž taková, že ne všichni vášeň (žár i zář) – jedno jakého druhu – máme. Vášeň není samozřejmá, je to s ní spíše opačně, je vzácná. Ale naděje tu pořád je. Jako meteorologové říkají, že počet žárných letních dnů roste, můžeme stejně věřit, že vášnivých lidí bude přibývat též. Ostatně sami se můžeme o růst vášně u sebe i druhých, a nejen v tomto létě, přičinit.
Přeju vám i nám to. A pusťte si k tomu písničku. Tu od Laury a jejích tygrů: „Žár trvá…“
