Za prvé mám strach, že až zmizí epidemie, zmizí i mraky kaváren a klubů, minigalerií a prostorů k setkávání se. Dá se v nich srkat preso a čaj a klábosit. Ne že bych je moc navštěvoval, ale je fajn, že jsou. Stačilo mi kolem nich jen chodit. Dělají města pestřejší a veselejší.
Za druhé mám strach, o všechny ty mileniální podnikatele s nabídkou služeb všeho možného, od zážitků počínaje, přes cvičení jógy, IT start-upy, masáže, školení osobního rozvoje a …. atd. Ne že by mi občas nepili krev, ale… Jejich nadšení, živelnost, sebejistota, jejich schopnost vnášet neklid do klasických stereotypů uvažování a podnikání. Tak moc to potřebujeme! Budou mít své zákazníky, ochotné jim platit?
Za třetí mám strach ze zavřených hranic. Mám strach ze strachu cestovat. Bojím se, že studentům a dětem se omezí šance studovat v zahraničí, s batohem se potulovat Římem, že se omezí výměnné pobyty i cesty za poznáním a výpravy na zkušenou, že se omezí stáže profesorů na VŠ. Že otázka „seš snad omezenej?“ se pak stane pravdou.
Za čtvrté mám strach, aby se nám nezalíbilo v diktatuře nařízení, vládě jednoho názoru, špehování a donášení. Mnozí si pamatujme, že dočasné u nás může trvat celá desetiletí.
Za páté mám strach o kapitalistické podnikání. O jeho zkušenost podstupovat velká rizika velkými činy s vidinou velkých zisků. Ale i realitou velkých proher. To k tomu patří. Ano mám strach, aby se slovo zisk nestalo pronásledovaným slovem a jeho nositelé vyvrheli, které je třeba seříznout do průměru. Mám dojem, že někteří sociální inženýři se už na to přímo klepou a větří příležitost.
Mezi Vírou a Strachem se krčí malé-velké slůvko. Naděje. Říká se, že Ta umírá poslední. A já jsem rozhodnut uchovat si naději, že kornavirus umře dřív než ona a že mé strachy se NEnaplní. Udělám proto vše, co je mých silách. CO VY?
jednatel poradenské a vzdělávací společnosti Aperta, s.r.o