O běžcích a dětských písničkách

Vypadá to, že hodně lidí běhá. Ale pravda to není. Stále je  násobně víc těch, co by pravidelný běh do vlastního života nezařadilo ani náhodu. Psychologové tvrdí, že naše postoje k různým činnostem formují zážitky z dětství. Tak jsem se jen namátkou podíval na to, jak je to s běháním a dětskými písničkami. A nestačím se divit. Je tolik dětských písní, kde se běhá. Třeba „Utíkej, Káčo, utíkej“,„Běží liška k Táboru“, z Včelích medvídků je to „Chvátám, chvátám“, koně, když dostanou obroku, hned běží do skoku, mraveneček v ukolébavce od Uhlíře a Svěráka má nožičky uběhané a při vaření kašičky ten maličký se do komůrky nešourá, ale utíká. Klidně by se mezi běhavé písně dala zařadit i „Skákal pes“ a „Holka modrooká“, ta jako napomenutí, že jeden nemá jen tak planě vysedávat. Pak by ovšem „Travička zelená“ byla písní vyloženě indexovou.

Tak jak je možné, že po téhle běhající introjekci všichni neběháme? Myslím si, že to bude nejasnými důvody k běhu. Tak třeba notoricky známá „Liška běží k Táboru“. To vypadá na jasný cíl. Liška sama, nebo díky koučinku, přišla na to, že chce do Tábora zanést pytel se zázvorem. Jenže ouha, hned v druhé sloce slyšíme, že cíl není liškou formulovaný a chtěný. Chudák kmotra utíká před ježkem a Tábor je spíše místem nuceného úkrytu. Zajícova úloha je v písni nejasná, nevíme, zda to je běžící dobrák, nebo běžící pomocník zlého ježka. A takhle bychom mohli pokračovat snad s každou běžeckou písničkou. Koně běží do skoku jen díky vnější motivaci a maličký pádí do komůrky za prvé, že žije v prostředí plném nejistoty a nepohody, a za druhé celou dobu mu je úlisně myškou slibováno, že tam konečně dostane…

Shrneme si to, běžci z našich dětských písniček vypadají jako dost vystresovaní jedinci, snad jen ten pejsek si jen tak poskakuje přes oves. Ale to zase jen v první sloce, druhá přivede na scénu myslivce, který mu to dokonce vyčítá a chce proto znát smysl jeho poskakování. A pejsek…? Považte, ten neví! Nicméně, neznaje smyslu svého činění, hopsá dále a stále. Trochu divný příklad k následování, nemyslíte?

Řekněme si tedy upřímně, že po téhle ambivalentní masáži z dětství má v dospělosti chuť si zaběhat jen hodně otrlý a silný jedinec. A proto musím všem běžcům z výzvy 21 vyseknout opravdu velkou poklonu. Běhat sám od sebe, to znamená mít hodně silnou vůli, umět si pojmenovat důvody a dokázat překonávat vlastní pohodlnost. Klobouk dolů a tenisky nazout…