Představujeme… Oldřich Kvasnička: „Být rebel je málo, je to rychlá sláva, ale jen jeden krok. Bourat jde tak snadno, ale něco pozitivně postavit, je mnohem těžší.“
Do ruky mi přiletěl štafetový kolík, ale já s předávkou nespěchám. Na Oldu si chci udělat čas, protože tenhle muž má v sobě hodně dobrého, zajímavého, provokativního, hlubokého… je fajn s ním chvilku jen tak být a povídat si. Otázky si předem příliš nechystám, ony přijdou samy, a s Oldou to nikdy není podle šablony.
Oldo, znám Tě až nepěkně dlouho.…víc jak 30 let. Co se dá všechno stihnout za tři dekády?
To by byl hodně dlouhý výčet. Myslím si, že žiju dost pestrý život. Takže jinak. Doufám, že se mi podařilo stihnout přijít na to, co jsem, proč tu jsem, co je mou povinností a co radostí. Celé to je rámováno mnoha setkáními, mnoha a mnoha omyly, blbostmi a strastmi. Jenže k tomu i velkou dávkou štěstí, které mám, a parádními zážitky i podařenými skutky.
Oldo, Ty jsi byl natolik výraznou postavou pedagogického sboru slovutného gymnázia F. X. Šaldy v Liberci, že o Tobě prostě nebylo možno nevědět. Jak se žije s tím, že jsem jiný, neprůměrný, trochu rebel?
Blbě, opravdu celý život s tím zápasím a hledám, jak to dělat jinak. A snad se mi to i trochu, díky těžké práci, kterou na mně zanechalo spousty fajn lidí, daří. Být rebel je málo, je to rychlá sláva, ale jen jeden krok. Bourat jde tak snadno, ale něco pozitivně postavit, je mnohem těžší. Je pravda, že občas provokuju, zpochybňuju stereotypy, formuluju myšlenky příliš radikálně a ostře. Ale doufám, že to není z osobního narcismu. Provokace vede k tomu, že druhý se musí jasně vyjádřit či zachovat. Je to způsob, jak se dostat na dřeň, k nějaké opravdovosti. Tím můžeme oba získat. Ale v zásadě je to mnohdy otravné a zbytečné. A do běžného života se to moc nehodí. K čemu se furt nějak vymezovat, hezké je taky jen tak vést řeči a plynout s druhými. Já ten dar – rychle vidět zásadní slabinu či chybu v systému – opravdu mám. Ale s některými dary je potřeba se naučit zacházet. Tak se učím a kultivuju.
Naplňuje mě posouvat druhé, ovlivňovat je, inspirovat, sdílet s nimi jejich i moje cesty a zkušenosti, a skládat z nich nové.
Hm, mám to taky tak. Vyprávěj mi o své cestě učitele. Od učitele v instituci směrem k lektořině ve své firmě.
Jsem učitel furt. Naplňuje mě posouvat druhé, ovlivňovat je, inspirovat, sdílet s nimi jejich i moje cesty a zkušenosti, a skládat z nich nové. Už jako puberťák jsem měl představu, že budu učit občanku a v ní vykládat dětem pravdu o roce 68. (No, rebel, viz výše). Na vejšce jsem měl namále a revoluce pro mne přišla za pět minut dvanáct, protože by mě jistě vyhodili. Učit na gymplu mě obrovsky naplňovalo, bylo to krásných pět let života v divokých devadesátých letech. Všichni jsme byli lační, já předávat a studenti získávat. Ale moje nepokojná a trochu dobrodružná povaha způsobila, že jsem kývl na nabídku vzdělávat dál, ale komerčně. Manažery a zaměstnance. Po nějaké době jsem ale udělal zpomalující krok stranou, to už jsem pracoval sám na sebe, ale ne v soft skills, ale v metodách štíhlé výroby. Měli jsme rychle za sebou dvě děti a já to nechtěl prošvihnout. Tak jsem udělal konkurz na šéfa Linky důvěry v Liberci, kde jsem stále při vší práci dobrovolnicky sloužil. Zpomalilo mě to, ale časem neuspokojovalo. S Michalem jsme se povrchně znali už od střední a pak vysoké školy. Nějaký čas jsme spolu i pracovali. Každý z nás je v mnohém jiný, a přesto nás toho hodně spojuje. Michal je vzácný člověk, neznám poctivějšího a spolehlivějšího chlapa. S ním, a s naším společným dílem Apertou, jsem spojil celý svůj profesní život a přál bych si, aby byl opravdu celý.
Rád si hraješ se slovy, objevuješ dávno nepoužívaná slova, dáváš je do nových obleků, skládáš je do neotřelých spojení…jaké bylo Tvoje první slovo, věta? A jaké slovo máš vyloženě rád? Lahodí Ti?
První slovo, ani větu nevím, předpokládám, že to bylo něco jako bába, táta. Máma vždy říkala, že jsem byl uhranut z aut a pořád říkal „áto“. To mi asi zůstalo, auta se mi líbí. K mému dětství se u nás traduje, že jsem mluvil nezvykle brzo, a naopak nezvykle pozdě se začal pohybovat. A to mi asi taky zůstalo. Přesto, že mám tak cestovatelskou práci, rád setrvávám a povídám si. No a k těm slovům. Nějak se mi víc líbí slova na tři slabiky, třeba „Doteky“. Mám rád ale i slova „Touha“ a „Tíseň“. Jejich zvukomalebnost mně dokáže navodit přesně ten pocit, který mají v obsahu. Mám rád jména svých dětí a slova, kterým oslovuji svoji ženu. Ty si nechám pro sebe. Jo a „Aperta“ je taky na tři slabiky.
Znám některé Tvé básně, často básníš u různých příležitostí jako jsou narozeniny, svatby… Přijde mi tvoje básnění takové lehké. Jak se to tak stane, že tě tohle napadne? Máš oblíbeného básníka?
Popravdě, já si nepamatuji cele žádnou svou říkánku (jak ty svoje výtvory nazývám). Jsem naturščik, poezii moc nečtu. Ale vždycky se mi líbil Holan, Blatný, Hora, samozřejmě že mě v mladistvém věku dostala generace beatniků. Já jsem spíš hodně četl prózu a poslouchal český folk a punk. Vladimíra Mertu jsem pouštěl z kazeťáku od rána do večera, líbil se mi Vlasta Třešňák, hltal jsem kapelu Nerez a pokoušel se rozluštit jinotaje skupiny ČP 8. Přetlak k psaní vlastní „poezie“ mi přinesla vždycky zamilovanost a pomohlo mi to přežít vojnu. Dnes si spíš rád hraju se slovy. Bavím se tím, občas píšu hudební texty tzv. „á la“ . To je, že se snažím porozumět výrazu nějakého zpěváka nebo kapely a napíšu text, na nějakou svoji melodii, která mi běží v hlavě, aby jim pasoval. Takže mám u sebe texty pro Kabáty, Divokýho Billa, Lucii, Anetu Langerovou, mou oblíbenou libereckou kapelu Jarret a tak.
Pojď si zahrát hru. Říkej mi první, co Tě napadne…
Déšť… venku se spustil déšť kapkami nám napohlavkoval (jediný úryvek mé říkánky z mládí, který si pamatuji, bylo mi 17 let)
Hra… skvělý film s M.Douglasem
Okno…pláč
Čokoláda…fenylethylamin – hormon který se vyplavuje v zamilovanosti, údajně přítomný v čokoládě
Boj… o orloj, zblízka stroj, zdály roj – turistů… (možný začátek nějaké říkánky)
Krok… dozadu, bok do strany, přešlap na místě, hlavosklap do země (rychlé vyjádření situace EU)
Dílo…ruce
Klika…domov a štěstí
Louka…pampelišky
Sen…půda (vysvětlím, pět let jsem si zapisoval svoje sny a zjistil, že nápadně často se mi zdá o půdách)
Krb/oheň… večery s mou ženou a vínem
Vtip… Žert. Kniha Milana Kundery, ke které se čas od času vracím. A verš z písně Dívka s vlasem medovým…“zda je to mýlka, nebo krutej žert…“, kterou mi rád zpíval člověk, kterého mám rád a který mě zradil. Nějak ty dvě věci se sebou tísnivě souvisí.
Mám se Tě ještě na něco zeptat? Co bys mi, nám chtěl říct a třeba ještě nikdy neřekl?
Už raději ne. Já jsem upovídaný dost, takže si myslím, že jsem Tobě i vám nakonec vždycky řekl všechno, co jsem chtěl. A pokud něco neřekl, má to zůstat nevyřčeno.
Děkuji Ti, Oldo!
Oldřich Kvasnička
lektor, konzultant, kouč a jednatel Aperta, s.r.o.
V Apertě se věnuje zejména rozvoji manažerských dovedností a osobnostnímu rozvoji. Zaměřuje se na práci s emocemi, rozvoj emoční inteligence a využívání respektujícího modelu komunikace a vedení lidí. Ráda hledá paralely mezi vztahy v rodině, výchovou dětí a prací s týmem i jednotlivci. Ve své lektorské, poradenské a koučovací praxi využívá svých bohatých zkušeností z výrobní, obchodní i neziskové sféry.
Věra Růžičková
Key Account Manager Aperta, s.r.o.
Baví mě povídání s Oldou, který má velmi široký rozhled a vždy má po ruce plno příběhů. Jsou to příběhy s poučením a tato poučení hledá i v různých knihách a filmech. Přímo to sype z rukávu. 🙂
