Rozhovor s Alenou Čechovou

Představujeme… Alena Čechová: „Koučink je srdcovka. Při koučinku zažíváme blízkost a důvěru.“

Ráda s úsměvem vzpomínám na první setkání s Alenou. Realizovali jsme teambuilding pro velkou skupinu účastníků a potřebovali jsme několik pomocníků. Mezi nimi byla i studentka, tehdy o berlích, tedy nepřehlédnutelná. Cestou domů jsme probraly kdeco. Za rok jsme hledali novou lektorku, a tak jsem oslovila právě Alenu.

Cestuji ráda – v nejkrásnějším městě pod Ještědem, po okolí, po Čechách i za hranicemi…

Vzpomínáš si ještě na tuto situaci, kdy bylo možné do Aperty nastoupit jako lektorka?

Myslíš na to, když jsi mi po pár prvních drobnějších spolupracích zavolala, jestli u vás chci pracovat? Jasně – bylo to tuším den po mých narozeninách, kdy jsem shodou náhod zrovna odeslala c.v. a ucházela se o jedno sympatické místo jinde. Jo jo, svět je plný rozhodování…

Co bylo hlavním důvodem, že ses pro Apertu rozhodla?

Náplň práce – věděla jsem a dodnes věřím, že co děláme, má pro klienty smysl, tudíž ho má i pro mě.  Schopní kolegové, svoboda a důvěra v inovacích (v určitém ohledu jsem vcelku hodně otevřená novým zkušenostem a v Apertě to jde uplatňovat). V neposlední řadě i renomé. Apertu jsem „monitorovala“, už v době jejích začátků. Vnímám za jejím vývojem hodně práce….

Během posledních let jsi dokončila dvě vysoké školy, a to poměrně náročné obory. Jak to bylo náročné spojit s prací v Apertě?

Snadné to úplně nebylo, ale byla to moje jednoznačně svobodná volba, a tak jsem to vždycky brala. Tudíž nad tím „jestli je/není náročné“ jsem nepřemýšlela. Občas jsem prostě musela něco z jiných oblastí obětovat. Vždycky jsem držela zásadu, že nic z toho, co dělám, nesmí jít na úkor klientům, negativně je ovlivňovat.

Někdy to bylo vysloveně humorné, vzpomínám si třeba na období, kdy jsem v podstatě bydlela v Praze a do práce jezdila na sever, nikdo to nevěděl, v 8 na poradě, na školení, pod Ještědem. Ekonomicky nejvýhodnější kombinace, že ano (směje se), a do toho rozdíl teplot a někdy snad i celých ročních období. Hodně mi pomáhala flexibilita ze strany zaměstnavatele, jemu zase naopak snad ta moje, a ochotní kolegové. Dost se mi líbí, že úspěchy a cíle jednotlivců, i ty osobní, se v Apertě prožívají týmově. To fungovalo svým způsobem také motivačně.  A taky… brala jsem to celé tak trochu jako hru. Mimochodem, Fulghum napsal výbornou povídku o lidech, které označuje jako „hráče“ – prý do toho popisu docela spadám, tak možná proto.

V Apertě jsi v několika rolích – lektorka, konzultantka i koučka? V které roli se cítíš nejlépe?

Každá má něco do sebe. Asi to nelze říct obecně. Spíš si uvědomuji, že jsou vždycky období, kdy se zrovna v něčem z toho cítím o něco líp než v jiném, ale střídají se.

Na lektorství mě baví ta výzva zaujmout více rozličných lidí a synergie, která se na školení potom mezi všemi často vytvoří. Přichází tam nezřídka i kritika, a ta nejlépe prověřuje, jestli to, co člověk říká a zastává, stále platí, nebo jestli je na čase změnit přístup. Navíc leckdy se lektoruje venku nebo alespoň v jiném prostředí a tyto tzv. teambuildingové programy, kdy osoby získávají odstup od každodennosti, si hodně užívám.

Na konzultacích si vážím toho, že můžu skutečně reálně využívat hlouběji svoji řekněme odbornost a že prověřuji dopady teorie na praxi. Obvykle jsou konzultace orientované na budoucí strategie, je prima napomáhat tomu, když se něco rodí.

Koučink je srdcovka. Při koučinku zažíváme blízkost a důvěru. Ta je přítomná u všech tří uvedených činností, zde však ještě na úplně jiné úrovni. Vztahovost mě baví a fascinuje. Nesmírně ráda sleduji nalézání spokojenosti a pokroky osob (v jakékoliv z oblastí života).

Málokdo o tobě ví, že se věnuješ soutěžnímu debatování a jsi dokonce rozhodčí, rozhoduješ i na mezinárodních turnajích…

To je pravda. Řekla bych, že po tolika letech, už to ví ledaskdo (smích). Aspoň z mého okolí. Třeba zrovna v sobotu jsem „pískala“ tým z Chorvatska proti týmu z Moldavska. Spíš než aby se vědělo, že se tomu věnuji já, by mě ovšem potěšilo, kdyby to byl sport a metoda, která je známá a hlavně zcela běžně používaná. Obzvlášť v českém školství. Nejčastěji pracuji s teenagery a adolescenty, někdy i menšími dětmi a vnímám, že se jim díky debatování rozvíjí kritické myšlení a dovednost formulovat myšlenky, vyhledávat informace. Všechno tohle považuji za výrazné benefity pro jejich budoucí uplatnění a život, a obecně, za celospolečenský prospěch.

Jsi neustále na cestách. Jaká je tvá oblíbená cesta?

Na kole do Aperty. Přidáš se? 😉

Neustále rozhodně ne. Cestuji ráda – v nejkrásnějším městě pod Ještědem, po okolí, po Čechách i za hranicemi, ale určitě (možná bohužel) nejsem žádný vysloveně Cestovatel nebo to, co se lidem asi obvykle vybaví, když se tohle řekne. Někdo cestuje, já se spíš toulám.

Moje oblíbené cesty jsou takové, kde se o nich moc neuvažuje, nýbrž o nich a při nich sní a vděčně přijímá, co nabízejí.

Komu předáš pomyslný štafetový kolík?

Ačkoliv to bude taky „hráč“ a mám podezření, že i tulák, věřím, že čtenáře nečeká fádní čtení. Porozprávíme si s přítelem-kolegou, který rozhodně dovede překvapit…

Ptala se Věra Růžičková.