Svět bez stížností

„No to snad není možné, zase ten autobus jede pozdě…“
„A ještě ke všemu ta nová řidička, co pořádně neumí řídit.“
„A ten mladík vzadu? Hraje si tam nahlas na mobilu, jako by byl sám!“

Dvě dámy v autobuse. Jezdí každé ráno stejnou linkou a začínají den vždy stejně – postěžují si na dopravu, na mladé, na politiku, na počasí. Člověk by si skoro mohl myslet, že si to užívají. Ale když vystupují, ani jedna se neusměje. Vypadají o něco unavenější než při nástupu.

Možná to znáte i Vy. Možná jste také někdy byli v podobné situaci. Možná jste se jen chtěli podělit o něco, co Vás rozladilo – a najednou z toho byla celá vlna stížností. A den se tím nenechal jen tak opláchnout – spíš ztěžkl.

Co kdyby to šlo jinak?

Nechci tvrdit, že bychom měli předstírat, že je všechno skvělé. To určitě ne. Ale co kdybychom místo stěžování zkusili mluvit jinak? Třeba místo „ten autobus zase jede pozdě“ říci:
„Příště si raději vezmu o deset minut dřívější spoj, ať nejsem ve stresu.“

Nebo místo „nikdo mi nepomáhá“ říci:
„Potřebuji s tím pomoci – zvládneme to společně?“

Stěžování je snadné. Je nakažlivé. A hlavně je to návyk. Ale stejně tak si můžeme vypěstovat nový – zdravější.

Když si přestaneme stěžovat, můžeme více začít pozorovat. Co nám vadí? Co potřebujeme? Co můžeme změnit? Co zkrátka je – a co s tím můžeme udělat?

Zní to jako maličkost. Ale mění to atmosféru. Doma, v práci, v hlavě. Tam, kde se dřív šířila únava, se začíná objevovat klid. Nebo síla. Nebo nadhled. Někdy humor. A hlavně – přestáváme být oběťmi. A stáváme se tvůrci.

Zkusme to. Ne na celý život, jen na jeden den nebo týden. Jeden jediný týden bez stěžování. Jen pozorujte. Co to ve Vás spouští? Jak se dají věci říci jinak?

Uvidíte, co se stane.

A třeba jednou – až pojedu autobusem – budete to právě Vy, kdo místo stížností řekne:
„Dneska jsem si sedla do sluníčka. Hned je ten den nějak lepší.“

A vedle Vás se třeba někdo poprvé usměje.

Další inspirací může být kniha Willa Bowena Svět bez stížností.