Jak si s lidmi povídáme
aneb O nudě a ne – nudě v konverzaci

Sedím ve výletní restauraci u nejmilejší mé řeky Lužnice a pozoruji lidi kolem. Léto je doba setkávání, volna a většího času na popovídání. Ti, co čučí do svých mobilů mě teď nezajímají. Nic mě nežene, mám čas a tak mohu být zvědavý. Bavím se tříděním a klasifikací různých typů konverzací. Mohla by vypadat takto:

1. Sdílení vlastního příběhu: velmi časté. Rádi mluvíme o sobě. Potřebujeme to. Hledáme u druhých pochopení, radu, souhlas. Nejsme moc připraveni na všetečné otázky, které by rozbíjely naši verzi příběhu. V tom případě se odmlčujeme, nebo naopak hádáme. Říkáme ty nás nechápeš, ale myslíme tím ty s námi nesouhlasíš. Každopádně sdílení vlastního příběhu nebývá pro posluchače nudné, zvlášť, když je to blízký kamarád. A je jedno, zda je obsah veselý či vážný.

2. Názorové tříbení: také časté. Obsahem jsou „problémy světa“, počasí, fotbal, politika… V drtivé většině se změní ve dvě možné formy. Jedné říkám podle psychologa Erica Berneho „Rodičovské sdružení“. To vypadá tak, že najdeme druhy s podobnými názory na obsah. A pak si společně notujeme a trumfujeme se v argumentech pro úvodní tezi. Je nám dobře v naší bublině naprostého souznění. Baví nás to. Ta druhá forma by se mohla jmenovat „V ringu“ a je úplně opačná. Prostě se hádáme a přeme, neboť každý to vidí úplně jinak. Tady rozhodně také není prostor pro nudu.

3. Vyprávěnky cizích osudů: třetí nejčastější. A nejvíce hrozící nudou. Zrovna u támhle toho stolu, jak tak koukám, něco takového možná probíhá. Vyprávění cizích osudů nebo-li co se stalo mé kamarádce, co dělají naši sousedi a jak v práci ten manažer nebo kolega denně něco… je svůdné, ale nebezpečné. Ne všichni to totiž umí. Mnozí sklouznou k pouhému popisu, dlouhému a detailnímu. A pro posluchače nezajímavému, protože dotyčného vůbec nezná, nemůže tedy příběh zasadit do kontextu. Vyprávění cizích osudů je nejvíce uměním. Abychom nenudili a zaujali je potřeba příběh vypointovat. Nezůstat u popisu děje, ale děj vytvořit. Kdo tohle zvládá je mistr konverzací, kdo ne je žvaňka a nudil.

Proto by snad bylo lepší, pokud vím, že přeborník tvorby příběhů zrovna nejsem, raději sdílet něco osobního, či se i zdravě dohadovat, nebo se to učit. Tak, že nejprve dávám pozor na čas a množství informací. Nebo jen tak slastně mlčet ve dvou, ve třech… užívat si chvíle, koukat do řeky, pozorovat lidi a pak z toho upříst povídání. Třeba i takovéto.

Krásné léto

Olda