Pak se podívejte na film Seabiscuit. Vřele doporučuji. Stojí to za to, dramatický příběh z žokejského prostředí a 30. let. Pro silné egoisty je zvlášť výživná scéna, kdy kamarád hlavního hrdiny za něj jede závod a vnitřně zápasí, zda se má řídit jeho radami, které zohledňují povahu koně, nebo svým naučeným žokejským naturelem.
Vím, že všichni podobně vypjaté situace zažíváme, kdy prostě musíme podle sebe. Co musíme? Říct zrovna tuhle větu, prosadit přesně tenhle svůj názor, vyžadovat právě toto jednání… Zkrátka, nedá nám to, protože naše ego by utrpělo, kdyby nebylo po našem. Jenže pak je po všem a my (máme-li alespoň kousíček seberefelxe) často vidíme za svým velkým egem spálenou poušť vztahů, přehlídku chyb, které jsme udělali a nemuseli, kdybychom počkali, dali na radu své manželky, kolegy, uměli mlčet nebo přijmout pohled někoho jiného.
Jak to vyřešil přítel hlavního hrdiny ve filmu, neprozradím. Podívejte se. Myslím, že nebudete litovat.